Když jsem nedávno vyrazil do kina na Fincherovu Zmizelou, před filmem se objevily trailery na dva horory: Annabelle a Jessabelle. Skoro jsem až podezíral distributory, že se vysmívají bezradnosti hororových tvůrců - obě upoutávky překypovaly zaměnitelností a záplavou okoukaných rekvizit. Možná by měl někdo konečně nahrát kompilaci nejpopulárnějších žánrových klišé; do upoutávek by jednoduchý program sestříhal její náhodné části a přiřadil patřičné názvy. Instantní hororový trailer na počkání, úspěch zaručen. 

Aby bylo jasno, příběh Jessabelle není chytrý a nedává příliš velký smysl (k tomu se dostaneme v závěru recenze). Pro informaci: Mladá Jessabelle (Sarah Snook) je těhotná, zasnoubená a šťastná. Nic z toho už neplatí po drsné autonehodě (drsné proto, že kousky JEHO lebky doktor vyndá z JEJÍHO těla, což nám řekne a má to být kruté), po níž skončí ochrnutá na vozíčku. Z nesnází ji vytáhne vlastní otec (David Andrews), jehož nikdy neviděla a s nímž se nyní ocitá ve starém rodinném sídle kdesi v mokřadech. Větším problémem než tatínkova flaška s chlastem se záhy ukáže být série videokazet, které se postupně objevují v domě a na nichž Jessabellina dávno mrtvá matka (Joelle Carter) blábolí jakési děsivé věštby. No a pak přijde duch a voodoo rituály...

Drobné plus má film za relativní nepředvídatelnost, jelikož dlouhou dobu není jasné, kdo tím duchem je a co chce. Nečekal jsem ani závěrečný zvrat, avšak tady narážíme na jeden zásadní problém - Jessabelle je natolik nevzrušivým, nezajímavým a všeobecně "chcíplým" hororem, že ve finále zřejmě vůbec nikoho nebude zajímat, jaké jsou skutečnosti. Je to podobné, jako by vás při náhlé potřebě dělil od spásné kabinky celý maratón - pomočíte se už cestou a před cílem si užijete spoustu nepříjemných pocitů. Vedle unylého zpracování bojuje za nepřízeň diváka také omletý mustr o démonech posedlých šikanováním dvacetiletých holek a osamělých matek.

Největší bolístkou se tvůrcům stala snaha procpat na plátno co největší množství hororových prvků, přičemž realizace vypadala zřejmě následovně:

Producent: Potřebujeme horor.
Režisér: Jdu do toho.
Scenárista: Nic mě nenapadá, ale něco už jsem viděl, vim co a jak.
Producent: To stačí, vycucni to nejlepší a zalij to nějakou omáčkou - však něco už jsi napsal, ne?
Scenárista: Co takhle strašidla v bažině a voodoo? 
Režisér: Jdu do toho.
Producent: By šlo. Ale PG-13 musí být, přes to nejede vlak. Dej tam duchy, z těch krev neteče. A ta holka bude na vozíčku, od holky na vozíčku nikdo nebude čekat soulož.
Scenárista: Jasný, jasný, nemusí být ani hezká. Když nebude hezká a bude mrzák, divák s ní bude soucítit. A kdyby ne - hele, zabijem jí starýho.
Režisér: Jdu do toho! Termín?

Bohužel, fóry situaci nezachrání. Jessabelle skutečně působí jako nenáročný odvar, vyplivnutý z generátoru rutinních hororů. Nenápaditá je v úvodní sekvenci, nenápaditá je ve svém průběhu, nenápaditá je v závěru. Posuďte sami: dopravní nehoda proběhne tradičně tak, že se uprostřed klidné ulice zničehonic objeví obrovský náklaďák. Rodinné sídlo je na samotě v blízkosti velké vodní plochy. Hlavní hrdinka má za sebou tragickou minulost. V domě je duch/démon, dlouho neotevřená místnost a tajné nahrávky čehosi. Dojde k hrátkám s identitami. Dojde k přesvědčení hlavní hrdinky, že "duchovi je třeba pomoci, nikoliv z něj kakat hrůzou". Dojde k úmrtí vedlejších postav, které něco málo ví, ale zřejmě jsou spíše nevinné. V pozadí stojí tajemný čarodějný kult. Na scéně se objeví tajuplná stařenka. V důležité chvíli někdo mluví cizím jazykem, nebo nasadí výraz "já něco vím, ale nic neřeknu, budu jen strašidelně koukat a mlčet, případně mluvit v hádankách".

Až na několik málo vyjímek se nedočkáme samoúčelných lekaček, přestože právě tenhle trend cloumá novodobým hororem jako vichřice s osikou. I tady ale podezírám ze zmíněného spíše unylost celku než kdovíjakou snahu vyhnout se okoukanému. Mírný vzruch přináší pouze dvě scény zápasu s duchem - místo očekávatelného bububu za rohem se místní strašidla sápou na oběti s kadencí týden nekrmeného jezevčíka a přináší jediné náznaky něčeho svěžího. Alespoň v kontextu se zbytkem dění.

Technická stránka je ošetřená natolik solidně, že určitě nebude dělat v televizi ostudu moderním reklamám; kamera občas vykouzlí malebný obrázek, hudba hezky podkresluje bezstarostnou náladu... u hororu vskutku adekvátní stav. Vlastně mě nenapadá nic, v čem by Jessabelle sebeméně zazářila. Nabízí rutinně natočenou směsku hororových otřepaností, kde nepříliš známí herci špatně hrají, kameraman se scenáristou se střídají v umírání nudou a režisér patrně diriguje scénu přes telefon, protože se za devadesát minut nestane nic, co by se dalo pokřtít slovy "zajímavý", "napínavý", "sugestivní", "dobře udělaný" nebo ALESPOŇ "tak imbecilní, až je tím zábavný". Devadesát minut impotence a strachu překročit vlastní stín. A ten rozhodně daleko nepadl.

Následují SPOILERy:
Poté, co Jessabelle dorazí do otcova sídla a pustí si první videokazetu, zjišťujeme, že její matka prorokovala prakticky všem smrt. Videokazety s matčiným odkazem měly být dárek k osmnáctým narozeninám (Jessabelle je teď o několik let starší) a věštby se v mnohém mýlí; přesto jsou znepokojivé a v domě se začíná ukazovat duch tajemné dívky/ženy. Když se otec pokusí zbylé videokazety spálit, "nešťastnou náhodou" uhoří v kůlně. Do hry vstupuje stará Jessabellina známost, Preston (Mark Webber), se kterým zjišťují, že záblesky na druhém konci jezera u domu jsou odlesky voodoo serepetiček rozvěšených po stromech.

Na místě nalézají rakvičku s dětskou kostrou. Na poslední videokazetě vidíme matčinu sebevraždu a pak začne rozuzlení, které nám Jessabelle polopatě sama přelouská, což je dobře, protože se dosud nebylo čeho chytit: Pointa spočívá ve zjištění, že Jessabelle není tak úplně Jessabelle! Skutečná Jessabelle bylo nemanželské dítě (černé dítě bílého páru, ehm, kdo by na to nepřišel), které matka měla zřejmě s přívržencem téže voodoo skupiny, kam chodila a které matčin manžel v hněvu zabil (a následně upálil i skutečného otce). Pak adoptoval bílou holčičku, matka spáchala sebevraždu a věci plynuly dál. Až teď - po více než dvaceti letech - se duchové rozhodli, že náhradní Jessabelle použijí jako tělo pro duši mrtvé Jessabelle. Nebo tak něco...

V hlavě mi rašily otázky jako houby po dešti: S vraždou a nahrazením dítěte to bylo tak jednoduché? Pokud se vše povedlo zamaskovat, proč otec adoptoval holčičku, o kterou se následně nestaral? Proč duchové dvacet let ignorovali viníka (tedy otce) a začali pronásledovat až Jessabelle? Čekali na dítě s cejchem voodoo? Proč celou dobu straší v náznacích a nechávají Jessabelle poznat celý příběh, když ji chtějí jako pouhou nádobu pro převtělení a prokazatelně toho mohou snadno dosáhnout? Mimochodem, duchové stárnou stejně jako lidé (obě Jessabelle jsou nyní stejně staré)? On tedy příběh v rámci sebe sama smysl víceméně dává, ale příliš přemýšlivosti a citu pro detail nemá. A především není ničím, co by tu už stokrát nebylo.

Originální trailer filmu Jessabelle