Snímek podle skutečné události má svým rozpočtem i cílovou skupinou blízko k Útěku do divočiny. Sedmadvacetiletý Aron Ralston (James Franco) uvízne v kaňonu s rukou zaklíněnou pod balvanem. Šance, že by ho někdo mohl najít, jsou nulové, dochází mu jídlo i voda a s sebou má jen horolezecké vybavení, foťák, hodinky, sluneční brýle, videokameru a multifunkční nůž made in China. Film začíná efektním děleným obrazem a nenechává nikoho na pochybách, že technická stránka bude dokonalá. Boyle je umírněnějším Tonym Scotem, vizuál nikdy nepřebírá nosnou funkci, ale zaručuje, že se těch sedmdesát minut, co jsme ponecháni s Aronem o samotě, nudit nebudeme. Důležitost vody v příběhu je zdůrazňovaná od samého začátku, dočkáme se detailů na kapající kohoutek, podzemního jezera i zoomů do camelbagu. Podobná péče je věnována moderním technologiím, foťákem počínaje, televizním vstupem konče. Detaily zajišťují větší zainteresovanost, tvář hlavního hrdiny je často snímána ručkou z podhledu a když na konci kráčí ke svobodě, je to jako kdyby jsme šli s ním. Boyle byl vzhledem k nedějovosti příběhu donucen přistoupit k "survival" žánru atypicky. Hrdina je zaseknutý na jednom místě a v podstatě se nic neděje, proto je nutné vstoupit do jeho hlavy, kde se toho děje hodně. Sugestivní trip plný ostrých zvuků a makrodetailů se střídá s odlehčenými dlouhými záběry podkreslenými optimistickou hudbou (např. Lovely Day od Billa Witherse). Halucinogenní sekvence (jako by vypadly z Requiemu za sen) obratně vtahují diváky do děje, popové melodie působí antidepresivně a jejich precizní střídání způsobuje, že je film příjemným zážitkem a nikdo si u něj nehty nervozitou neokouše. Oproti příběhu z rakve (Buried) nemusí 127 hodin kvůli akci sahat pro wtf scény, ale zase nemůže nabídnout napětí, kam se bude děj vyvíjet, případně překvapivý konec. Což není špatně, prostě to tak jen je. Premisu lze shrnout do jedné věty a jak to dopadne víme díky mediální masáži i stylu, jakým je film natočen. Boyle se díky neurotické režii, vizuálu a střihu překvapivě obejde bez natahované expozice či klimaxu. Kdyby byl v kaňonu MacGyver, mohlo to být všechno jinak. Možná vědomě, možná z donucení tak došlo k posunu celého "žánru". Zatímco v minulosti jsme sledovali fyzické zápasy profesionálních horolezců s přírodou, dnes sledujeme chybující namachrované floutky, kteří více než s nepřízní živlů svádějí boj sami se sebou. Například situací velmi podobný Pád do ticha z roku 2003 je ve výsledku úplně jiný. A není to jeho dokumentární polohou. 127 hodin nejvíce připomíná Pennův Útěk do divočiny. Oba moderní mladíci hledají vzrušení a nestandardní cestu životem, jsou chytří a stateční, přesto je filmy neheroizují. Divák je může mít za hrdiny, nebo naopak za idioty. Není důležité jim fandit, důležité je prožít si to společně s nimi. Film stojí na bezchybné práci Boyla, skvělém výkonu Jamese Franca a perfektní hudbě. Silný soundtrack A. R. Rahmana tentokrát není podbízivě popový, dominují indiánské motivy, nechybí kytary ani samply. Nejvýrazněji se nám vryje do paměti trojice skladeb Liberation (nejen díky dění, které doprovází). Tóny dvanáctistrunky s lehkou elektronickou podporou postupně vygradují v nervy drásající skladbu, jejíž ostrá kytara vám bude znít v hlavě dlouho po titulcích. Velmi chytré střídání nálad tracků už bylo zmíněno a závěreční Sigur Rós jsou trefou do černého. Aron si vede videodeník a jeho kamera supluje voiceover. Snižování hladiny vody v lahvi ho nutí k akci. Vážnost situace je (nebo naopak není) vyjadřována pomocí hudby. Bolest pak pomocí hlasitých zvuků. Když Aron na počátku kráčí ke svému balvanu, do uší mu hraje hlasitá hudba. Subjektivita je občas narušena a kamera ho za naprostého ticha sleduje z vrchu. Čím více o filmu člověk uvažuje, tím větší má pocit, že je dokonalý. Boyle se opět nevyhne tématu osudovosti, tentokrát však není tak nucená jako v Milionáři z chatrče. Je jen v Aronově hlavě a souhlasit s ní nemusíme. Flashbacky a vidiny obsahují snesitelné množství rodinných hodnot, rozhodně se není třeba bát onanistického artu a naopak - o vykalkulované tažení na plešaté sošky taky nejde. Po pohádce ze slumu servíruje Boyle pohádku podle skutečného příběhu, která místo kýčovitosti nabízí ponaučení. A opět ji natočil skoro zadarmo.