Sin City - Město hříchu mělo v angloamerických zemích nadšené kritiky a pomohlo ustanovit komiks (potažmo komiksovou adaptaci) jako respektuhodný žánr, který není pozoruhodný pouze z hlediska významového přesahu, ale i formálně díky aplikování postupů jednoho média na druhé. S odstupem času se ale ukázalo, že šlo o výlučné dílo, které navzdory komerční úspěšnosti nenastartovalo životaschopný produkční cyklus, jelikož se studia namísto vztahování specifik jednoho média na druhé začala zajímat o rozprostření jednoho příběhu napříč různými mediálními platformami. Pokračování nazvané Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil přichází po devíti letech a působí jako alternativa k trendu superhrdinských komiksovek. Na rozdíl od prvního dílu ovšem nemá ani příznivou kritickou odezvu, ani si nevede v kinech tak dobře, aby někteří mohli skoro dekádu vyhlížet pokračování, protože se ho pravděpodobně jenom tak nedočkají. Je přitom v mnoha ohledech lepší, protože tam, kde "jednička" mechanicky přejímala postupy specifické pro komiks, tam "dvojka" s touto remediační relací (remediace = reprezentace jednoho média v druhém) pracuje nápaditě... ji.
Grafické romány Franka Millera staví na typizovaných postavách, kontrastech černé a bílé s ozvláštňující přítomností barvy, ikonických pózách (anti)hrdinů, rytmizujících vnitřních monolozích a osvědčených vývojových vzorcích detektivek drsné školy. S velmi věrným filmovým Sin City byl ale ten problém, že nerealisticky motivované svícení se jevilo nepatřičně, práce s barvou působila nahodile, voice-overy svým popisem viděného byly nadbytečné a kvůli rozsekání tří příběhů (Drsné sbohem, Ten žlutej parchant, Velká tučná zabíjačka) nebylo možné si užít přímočarost brakového příběhu.Režisérská verze některé z jmenovaných nedostatků napravila, když byly jednotlivé části odvyprávěny vcelku a seřazeny za sebou. Divák se musel víc namáhat pro rekonstruování chronologického sledu událostí a dojít na význam v užití barevných ploch v jinak černobílém světě. Řád v tom ale byl, když všechny hlavní postavy prošly v jednu chvíli stejným barem a když se zbarvení proměňovalo s ohledem na vidiny protagonistů a změnu mocenských pozic v sociálně hierarchizovaném prostředí.
Ženská, pro kterou bych vraždil (známá taktéž pod názvem Dáma, pro kterou se zabíjí) se z chyb předchůdce poučila, jelikož je především adaptací jednoho grafického románu, po kterém je pojmenovaná - a lépe kloubí filmové a komiksové postupy. Řazení políček a jejich propojování či vytváření "švů" evokuje způsob, jakým je sekvenční deváté umění čteno. Ostrý střih jakoby upomínal na převracení stránky, stíračka objektem na totéž, případně na prohlížení si dvoustránky s větším výjevem apod. Zvuk zase využívá filmových možností, když vše potenciálně brutálním komickým způsobem nadsazuje. A mizanscéna (tj. předkamerový prostor) namísto monochromatičnosti a jasně oddělených linií komiksu evokuje expresionistické počiny a někdy přechází až k abstrakci. Ve výčtu by se dalo pokračovat dál, ale důležitější je, že víc než minule se spíš než z hard-boiled detektivek a jejich komiksových nápodob těží z pulpu. Vede to sice na jedné straně ke zploštění, protože Sin City dokázalo načrtnout svět s jeho pravidly, zatímco Ženská, pro kterou bych vraždil se zaměřuje na veskrze osobní příběhy, při nichž s postupující minutáží dochází ke konfrontaci řádu daného světa (staré a nové části města, Nancy z první a Roarka z druhé).
.
Zjednodušení ovšem lze chápat jako výhodu, protože se tím trojice vyprávěnek (a prologu) sjednocuje. Žánrově, protože v podstatě sestává ze sledu příběhů o pomstě, jež jsou vystavěny tak, že vedou od nejnižšího společenského jmenovatele (zbohatličtí studenti) po ten nejvyšší (senátor, jenž má město pod palcem). Vypravěčsky, protože se dosahuje větší soudržnosti. A neznamená to, že by na diváka nebyly kladeny určité nároky, protože zorientovat se v čase a utvořit si chronologický sled událostí obou dílů není zrovna nejsnazší. Něco se totiž odehrává před, něco během a něco po dění ze Sin City. Při srovnání "1" a "2" se "2" jeví jako méně významově bohatá, zato je ale efektivnější. Neukazuje se vzájemná (ne)prostupnost dvou světů (jako tomu bylo minule), ale explicitně se demonstruje, že "tohle prohnilý město ušpiní každého". Abyste si tuhle moralitu užili, musíte ale přistoupit na to, že spíš než o (neo)noir a pulp jde o velmi sebeuvědomělou hru na ně. A vzdát se navyklého způsobu porozumění vyprávění.
Pokud je totiž Sin City (a Ženská, pro kterou bych vraždil především) ozvláštňující, není to přiblížením jednoho média druhému, ale kombinací několika narativních modů (modus = historicky podmíněný soubor norem a konvencí). Jednak klasického hollywoodského, ve kterém se styl podřizuje potřebám vyprávění a ve kterém se protagonista či protagonisté snaží dosáhnout cíle. Z něj přebírá postavy snažící se dosáhnout svého cíle a dvě vzájemně konfliktní linie - osobní a pracovní - akce. Jednak parametrického, kde se styl osamostatňuje od potřeb syžetu, strhává na sebe pozornost a uskupuje se do vzorců. Z něj přebírá důraz na styl, kdy v používání barevných ploch lze vysledovat určité parametry - a stejně tak svícení není motivováno realisticky či s ohledem na vyprávění, ale s důrazem na konvence komiksu a noiru. Jednak síťového způsobu vyprávění, kdy jde v podstatě o samostatné oddělené bloky, které ale jsou spojeny např. postavou, která jimi prochází, médiem či rekvizitou - a ve výsledku jde o širší jednotný význam, který z těchto bloků vyplývá. Z něj přebírá dělení do bloků, které jsou spojeny postavou (Marvem) a významem ("třídní" pomsta), případně místem (bar).
Čtenáře předloh(y) to může vést k závěru, že experiment s médiem a vyprávěním selhal, protože film má jiná pravidla než komiks a kombinací modů se otupuje výjimečnost každého z nich. Kdo ale hledá alternativu (k superhrdinským komiksovým adaptacím, k historicky podmíněnému souboru vyprávěcích norem a pravidel), měl by být spokojen. Ačkoliv pravděpodobně nebude úplně (u)spokojen.
