Letošní rok je opravdu bohatý na debutové počiny českých režisérů. V posledních měsících snad není týden, kdy bychom se s nějakým nesetkali, což znamená, že se u nás pořád objevují noví a noví tvůrci, kteří chtějí něco sdělit. Jenže s kvalitou to bývá mnohem horší. I komediální drama Parádně pokecal je prvotinou, v tomto případě jde navíc o absolventskou práci.

Jejím hlavním hrdinou je pětadvacetiletý Štěpán Procházka, který je zrovna vyhozen ze školy (která ho nebaví), opuštěn přítelkyní (kterou vlastně nemiluje) a přivydělává si jako telefonní operátor (což ho také nebaví). Možná proto se nechá zlákat partou přátel a opouští Prahu. Společně odjíždí na chatu, kde potká tajemného Karla, jemuž vypráví příběh, který se mu stal. Jednoho dne mu totiž zavolala jakási Marie a on se do ní nejspíš zamiloval. Začali si volat a ona se ho snažila změnit, sejít se ale nechtěla.....

V prvním odstavci jsem zmiňoval, že snímek je absolventskou prací. Tato informace je zcela klíčová, protože podobné počiny potřebují více než malou porci divácké tolerance. Tomáš Pavlíček, který se postaral jak o režii, tak o scénář, právě nejvíc doplácí na částečný amatérismus, jenž je z filmu hodně znát a bohužel do konce prakticky nezmizí. Příliš mu nepomáhají ani formát natáčení a zvolená kamera, které nejsou zvoleny úplně nejšťastněji. Navíc je celý obraz podivně zrnitý, což místy hodně ruší a dodává punc právě oné zmiňované neprofesionalitě. Je ale možné, že to byl záměr, ale spíš ne.

Výsledku pak neprospívají ani herecké výkony představitelů hlavních rolí, kteří také mají s hraním velmi malé, nebo žádné zkušenosti. Asi nejvíc je to poznat na titulním Vítu Rohrovi, jenž je dost křečovitý a nepřesvědčivý a ani jeho kamarádi na tom nejsou o mnoho lépe. Z filmu si tak budete nejvíce pamatovat čím dál obsazovanější a výbornou Anetu Krejčíkovou, která tu sice není dlouho, ale nad všemi vyčnívá, Janu Krausovou a zejména pak v posledních letech vysmívaného Václava Vydru, u něhož se po velmi dlouhé době dá konečně mluvit o seriózním a civilním herectví. Jeho filmografie se tak rozrostla o snímek, za nějž se nemusí příliš stydět. Za zmínku pak stojí i zábavné kreace Matěje Rupperta a Lukáše Pavláska, které jsou sice samoúčelné, protože jejich postavy jsou spíše epizodními figurkami, nicméně potěší.

Je ovšem vidět, že Pavlíček disponuje slušným talentem a invencí a některé záběry a vtipné momenty jsou nápadité, velmi dobře vymyšlené a zrealizované. Nechybí tu ani humor a určitá nadsázka, což je fajn a tvůrci budiž k dobru přičteno i to, že nemá potřebu dělat humor za každou cenu a podbízet se.

Zřejmě záměrně mimo realitu je ústřední příběh, který upozorňuje na problémy dnešní mládeže, která příliš neví, co chce (zato ví, co nechce) a potřebuje, aby ji pořád někdo někam postrkával. Tato linka se táhne celou nedlouhou stopáží a snaží se z tématu vytěžit co nejvíc, což se poměrně daří. Jen je škoda, že autor se rozhodl nevyprávět příběh chronologicky, nýbrž formou flashbacků, čímž se nevyhýbá určité zmatenosti děje a místy také chybějící zásadnější motivaci postav. 

Parádně pokecal tak celkově vzato za vidění stojí, přesto si nejsem úplně jist, zda vám ho v současnosti mohu doporučit. Divák, který jde do kina a do lístku investuje nějaké peníze, má přece jen trošku jiné nároky, než když se na film dívá doma. A právě tohle je velký problém, protože tento debut v aktuální podobě na velké plátno podle mého moc nepatří, neboť jeho technická stránka je na takové úrovni, že jsou na něm všechny chybky vidět. Proto by mu malá obrazovka slušela o dost víc. To ale nic nemění na tom, že Tomáš Pavlíček by mohl být velkým příslibem a s větším rozpočtem by mohl dokázat zajímavé věci. Nezbývá než mu v tom držet palce.

Originální trailer filmu Parádně pokecal