Nejenže neztratil přehled, ale co je důležitější, neztratil ani svou osobitost jako filmař. Václav působí na české poměry, v jejichž malých filmových vodách je to ještě křiklavější, trochu jako mimozemšťan. Natolik je on i jeho nový film jiný (aniž by šlo o jinakost umělou) od toho, co se u nás běžně točí. Václav samozřejmě není žádný mimozemšťan, pouze a jen režisér s mimořádným vhledem do problematiky, kterou se zaobírá a s nemalým filmařským talentem.
Cesta ven vypráví o mladém romském páru Žanetě (Klaudia Dudová) a Davidovi (David Ištok) žijícím v panelovém bytě v současné Ostravě. Mladý pár má malou dcerku Sárinku a s nimi žije ještě Žanetina mladší sestra "Kukačka". Všichni si žijí relativně dobře do chvíle, než si David způsobí svou nerozvážností dluhy, které k němu domů přijdou vymáhat místní romští lichváři. Žaneta se snaží najít práci, ale bez praxe jí nikam nemohou (či nechtějí) přijmout. Postupně začnou zastavovat svůj majetek a Žaneta se se Sárinkou rozhodne od Davida odejít. Situaci ještě komplikuje Žanetina žárlivost na jejich sousedku Andreu (Mária Ferencová-Zajacová) živící se prostitucí motající se i kolem Davida. Její "cesta ven" však bude velmi trnitá a není jisté, zda se jí vůbec povede.
Jak jsem napsal už v úvodu, na filmu není znát ani trochu fakt, že by ho natočil "emigrant". Naopak, čím upoutá od prvních záběrů, je jeho ohromná míra autentičnosti a opravdovosti. Abychom citovali samotného autora, který svou metodu nazývá "nadrealismem": „Rozvíjíme princip, o který jsem se pokusil již ve svém debutu Marian. Snažíme se postihnout bez jakékoli nadsázky sociální realitu a ducha doby. Chceme, aby film obsahoval ‚dokumentární atributy‘, přestože se ve skutečnosti jedná spíše o ‚stylizovaný realismus‘.“ Václav tu určitě nezapře svůj "dokumentaristický původ" a rovněž spřízněnost se svým filmovým debutem.
Ale zatímco v něm zajímala Václava postava odloženého romského dítěte hledající své místo v tehdejší současnosti a také v něm zkoumal žalostnou situaci výchovných ústavů za socialismu, v Cestě ven se dívá jen na nejaktuálnější současnost a společnost. Že si vybral do svého hledáčku zájmu opět jedince z romské menšiny žijící v Česku, je jen lepší způsob, jak názorněji zobrazit celkové společenské klima, ve kterém žijeme všichni. Mladá romská žena mu zde slouží jako jakýsi indikátor stavu naší "majoritní" společnosti. A že to nejsou skutečnosti lichotivé je na snadě.
Impulsem k natočení Cesty ven byla Václavova snaha zjistit, co a jak se u nás za těch téměř dvacet let od natočení jeho debutu změnilo. Opět slova samotného režiséra: „Řekl jsem si, že sám pro sebe znovuobjevím situaci Romů v Čechách a budu o ní referovat. Zjistil jsem, že je to daleko horší, než jsem si představoval. Romové se za poslední léta propadli do bídy životního minima, do pasti zadlužení. Nemají šanci se z něj dostat."
Opět musím zdůraznit, že i když si režisér za téma svého filmu zvolil drama mladé romské ženy, potažmo její rodiny, nejedná se o "romský" film (už jen proto, že ho nenatočil Rom) - jde o film, který vypovídá i o "nás bílých". A ještě jednu věc je potřeba zdůraznit. Právě tato "bipolárnost", fakt, že romská žena, potažmo Romové jako takoví, je (jsou) nahlížena(ni) z perspektivy neromského režiséra má za důsledek to, že se nejedná o druh filmu, který by někomu nadržoval.
Václav se nesnižuje ani k jednomu z obou nebezpečných extrémů – tedy k tomu, že by nám Romy ukazoval jako chudáky, které tu většinová společnost utlačuje – ačkoliv jim jejich situaci neulehčuje, a na druhé straně je prost jakékoli xenofobie a vybízení k nenávisti, na rozdíl od vložených publicistických šotů do děje filmu a postavy politika. Epizoda s ním je ostatně jeden z mála stylizovanějších momentů filmu a jeho přítomnost v něm je malinko diskutabilní v tom smyslu, zda se nejedná jen o samoúčelně vloženou scenáristickou berličku, která má upozornit na provázanost některých politiků se zločinem, což ostatně není žádné omračující zjištění.
Co však diskutabilní není, je jednak už zmíněná obrovská a na české poměry nebývalá míra autenticity, hloubka a citlivost vhledu do této problematiky a také naprostá sebejistota ve zvládnutí filmové řeči, kterou ostatně Václav s přehledem vládnul už v Marianovi. Potřeba je zmínit zvláště kameru Václavova stálého spolupracovníka Štěpána Kučery a především herecké výkony všech zúčastněných. Nezanedbatelným plusem je i fakt, že zde najdeme i špetku humoru.
Do hlavních rolí obsadil režisér převážně neherce. Představitelku Žanety Klaudii Dudovou si Václav vyhlédl na romské zábavě při prozkoumávání lokací a terénu pro svůj film a Dudová bez jakékoliv herecké průpravy i zkušeností zvládla svou roli, kde vlastně nic nehrála, pouze byla, skvěle bez jakékoliv falše, přehrávání nebo snahy o podání hereckého výkonu. Stejně zvládnuli své party i David Ištok a Mária Ferencová-Zajacová, která jako jediná z této trojice měla už nějaké herecké zkušenosti. V menší roli Davidova kamaráda Mariana se tu objeví i první Václavův herec, kterým byl Milan Cifra z Mariana.
Při obsahové hutnosti pak ani nevadí, že Cesta ven nemá hudbu, čehož si stejně nejspíše všimnete až při závěrečných titulcích - natolik vás film pohltí. Troufám si tvrdit, že tu máme žhavého kandidáta na výroční ceny české televizní a filmové akademie, České lvy, ve všech hlavních kategoriích – film, scénář, režie, střih, kamera, herecké výkony. Jinými slovy, kdybyste už letos žádný jiný český film neviděli, o mnoho nejspíš nepřijdete. Pokud neuvidíte Cestu ven, přijdete o hodně. Podobně jako u Mariana, ani zde se proto nerozpakuji udělit plné hodnocení výjimečnému dílu, jakých u nás vznikne opravdu jen pár za celé desetiletí.
Pro úplnost pak jen dodejme, že Cesta ven byla po šestnácti letech od černobílé černé komedie Oskara Reifa Postel prvním celovečerním filmem, který se objevil na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, v sekci nezávislých snímků (z dvou set filmů se vybralo devět), což je jistě také nezanedbatelný úspěch a důkaz jejích mimořádných kvalit. 
