V Českých Budějovicích by chtěl žít každý, jak vědí fanoušci Cimrmana. Jiří Mádl, herec, začínající scenárista a režisér, měl to štěstí, že v jihočeské metropoli vyrostl. Chodil tu do školy, hrál hokej, chodil ven s kamarády, prožil první lásky. Pak se stal tím pohodářem z populární dvojice Kotek-Mádl, přemlouval holky při hraní si na snowboarďáky a rafťáky ve filmech Karla Janáka, přemlouval bábu před parlamentními volbami a pak na rok zmizel za velkou louži. V Americe studoval scenáristiku a napsal tu příběh jedenáctiletého chlapce Tomáše, který se chce se stát dalším Formanem a dobýt filmovou továrnu na sny, americký Hollywood. Tomáš dostal kameru, na kterou natáčí film o své rodině, o svém nejlepším kamarádovi, Čecho-Chorvatovi Harisovi, o škole, o fotbale a o Stáně, spolužačce, kterou (jak jinak) miluje.

Při natáčení se ale ukáže, že Tomův tatínek pravidelně kamsi mizí: a z žánru rodinné komedie se rázem stává mysteriózní detektivka, kterou hlavní hrdina krok za krokem pečlivě komentuje a dokumentuje. Záhy se ale ve filmu přes všechny legrácky a hrátky na velké rejžy objeví hned trojice závažných témat, která (možná místy až příliš) do filmu přinesou vážnost a tíhu. Natáčení se začne klukům vymykat z ruky a kamera začne zasahovat do děje, i když je schovaná za palmou nebo pod postelí. Přiznávám bez mučení, že Mádlovo neherecké herectví mi v minulosti nikterak neučarovalo, za kamerou ale nesmírně překvapil: jeho prvotina "filmu ve filmu" patří k nejslibnějším domácím počinům posledních let.

Je zručně a svižně napsaná, nápaditě zrežírovaná, vizuálně příjemná. Někdy totiž stačí málo. Podívat se na svět dětskýma očima, vyprávět prostý příběh v ich-formě a mít po ruce kameru v zrcadlovce Nikon D4. Mádl natočil ve svém rodném městě odzbrojující, dojemný, bystrý debut s přebytkem dobrých nápadů. A přebývá tu rovněž kopec zmrzliny, jejíž product placement z Pojedeme k moři dělá takové malé filmové Family Frost. Nicméně je to jen drobná vada na kráse. Film je laděním bytostně český, ale není čecháčkovskou karikaturou, postavy nešustí papírem, ale jsou to vaši sousedé, kamarádi nebo trenéři. Školní, rodinné, ale i fotbalové prostředí vystřihl Mádl na jedničku a z každého dialogu je poznat, že je má dokonale odposlouchané a prožité.

Silným a nečekaným trumfem jsou dětští herci, na nichž film stojí a padá, ale zdá se, že Mádl vyhrál v castingové loterii jackpot. Ústřední dvojice kamarádů Tomáše (Petr Šimčák) a Harise (Jan Maršál) má potřebnou chemii i klukovskou bezprostřednost, s níž suverénně boří čtvrtou stěnu mezi divákem a vypravěčem a i slabší nebo pomalejší místa utáhnou svou energií a chutí (si) hrát. Nechybí sice záchranné jištění v podobě řady výborných dospěláků jako jsou Ondřej Vetchý nebo Miroslav Táborský, ale vůbec jich není potřeba. Tak talentované a přirozené dětské herce jsem neviděla ve filmu snad od dob Tomáše Holého, zejména malý brněnský divadelník Petr Šimčák by neměl zmizet z castingových hledáčků.

Zdá se, že Mádl píše o tom, co zná, možná dokonce o svém dětském alter-egu, kterým se loučí s dětstvím. Pozoruhodné je, že navzdory dětskému pohledu není snímek infantilní, ale naopak překvapivě vyzrálý a jde divákovi naproti, aniž by se mu ale lacině podbízel. Možná je to tím, že jsme s Mádlem takřka vrstevníci, možná do karet hraje i to, že mu chybí rádobyartové manýry z FAMU, ale naopak ctí poctivé řemeslo.

V každém záběru je vidět hravost někoho, kdo sní o tom, že ovládne filmovou řeč a vtáhne diváka dovnitř. A proč vlastně ne? Tohle je přesně ten malý, jednoduchý film s lokální identitou a univerzálním přesahem, s nímž může mladý nadějný filmař vyrazit na Sundance a doufat, že se z něj jednoho dne stane ten obdivovaný Forman. I když se mi zdá, že navzdory plakátům na stěnách pokoje mají oba cinefilní snílci blíž ke Spielbergovi. S bayovským obletem.

Originální trailer filmu Pojedeme k moři