(v textu se objevují drobné spoilery) Nic Pizzolatto se vyšplhal na pomyslný Olymp mezi televizními tvůrci. Jeho minisérii se povedlo něco, co se ve světě nekonečného množství televizních seriálů podaří jen pár vyvoleným: mluvilo se o ní. Co může vypadat jako skromný cíl, je ale v porovnání s jepičím životem většiny televizní tvorby nemalý úspěch. O „pravých detektivech“ se mluvilo nejen v neděli večer a v pondělí ráno. Seriál žil svým vlastním životem prakticky nonstop celý týden na základě mnohdy geniálních, jindy zase úsměvných teorií a konspirací hledajících odpověď pomalu i v tom, v které ruce zrovna detektiv držel zubní kartáček. Ale zpátky na začátek.Zrození Žlutého krále Když si v roce 2012 sérii vybrala stanice HBO a nadiktovala si hned osm epizod, byl Nic Pizzolatto v hollywoodském měřítku pan Nikdo. Kromě scénáře ke dvěma dílům seriálu The Killing byl hlavně novelistou z Louisiany se zálibou v neo-noir a slabostí pro detektivky. Minimálně poslední tři zmíněné se promítly i do jeho slavné televizní prvotiny, která mapuje vyšetřování jednoho pořádně temného případu vlekoucího se už sedmnáct let.
Temný případ sleduje hned několik časových rovin. V té nejvzdálenější sedí oba dva hrdinové – Marty Hart a Rust Cohle – na opačné straně stolu, než na který byli zvyklí. Výslech zarostlého Rusta živeného plechovkami Lone Star a výřečného Martyho se točí kolem jediného: okultních vražd, které měly už dávno najít svého pachatele. Jenže vrah řádí dál a podezření paradoxně padá na bývalé vyšetřovatele. Na opačné straně časové osy, na té před sedmnácti lety, se Hart a Cohle poprvé vydávají po stopě rituální vraždy Dory Lange, startovního bodu temného spletence. A někde mezi tím se nachází tajemný konflikt z roku 2002, jeden dopadený vrah, jedno velké tajemství a spousta nevyřčeného, co vnuklo hlavně do hlav konspirátorů nejednu teorii.Praví detektivové Nutné je ale zdůraznit hlavně to, že Temný případ se rozbíhá do dvou rovin: jako solidní, propracovaná detektivka a temné lidské drama. Centrálními body druhého zmíněného jsou dva naprosto odlišné charaktery. Ateista, nihilista Rust versus morálně pružný otec od rodiny Marty, jehož největším prohřeškem byla dle jeho slov nepozornost. Sedmnáct let je sedmnáct let a kromě vztahu mezi oběma detektivy se změnili i oni sami. Byť proměna nutně neznamenala hned sto osmdesát stupňů.
Celý Temný případ stojí z velké části na postavách a už od začátku je jasné, že s jejich obsazením se tvůrce rozhodně nesekl. Oscarem čerstvě obtěžkaný McConaughey je na vzestupu a pesimistické dialogy pronášející Rust Cohle nebude rozhodně posledním zářezem v jeho našlápnuté filmografii. McConaughey získává všechnu chválu po právu, nutno ale dodat, že ani Woody Harrelson nepodává slabý výkon. Shledání s odcizenou rodinou u nemocničního lůžka, kde Marty jako zaseklá páska dokola opakuje „jsem v pořádku - budu v pořádku“ je scéna stejně emotivní jako závěrečné prozření zapřisáhlého ateisty a pesimisty Rusta. I ona odkazuje i na proměnu. Byť je možná tranzice z bývalého - o sobě přesvědčeného - policajta s dokonalým rodinným zázemím méně vábivá než ta, která připadne jeho zarostlému kolegovi.
Základní kameny Carcosy
Pizzolatto a režisér první série Cary Joji Fukunaga těží maximum ze spojení krimi, hororu a southern gothic, subžárnu americké jižanské literatury. Právě odvrácená tvář Louisiany hraje velkou roli při budování napětí a onoho hutného temna, které dělá Temný případ návykovou záležitostí. Místy mystickou atmosféru navíc ještě dokresluje Fukunagův nadstandardní vizuál, jehož vrcholem bude asi napořád finální podoba bájné Carcosy a Rustova poslední halucinace. Mimo všudypřítomné temno stojí za zmínku i jedna z nejlepších akčních scén viděná na malé obrazovce. Šestiminutová sekvence bez jediného střihu prakticky dovoluje divákovi hýčkanému komfortem vlastního obývacího pokoje účastnit se masivního policejního zásahu. Režisér umí vystavět napětí i bez speciálních efektů, což dokázal ve velkém finále jednoduchou montáží každého „místa činu“, která se ve věčně zmiňovaném kruhu vrací až k osudnému stromu, kde bylo nalezeno znetvořené tělo Dory Lang.
Ve finále Ztraceni
Jak bylo zmíněno už v úvodu článku, celou sérii obestírá řada teorií, volně živená všemi dostupnými indiciemi. Jednou z hlavních je asi kniha The King in Yellow z roku 1895, k níž se Pizzolatto přihlásil jako k jedné z inspirací. Sbírka povídek, která se na Amazonu přes noc stala bestsellerem, je propojená skrze fiktivní hru, též nazvanou The King in Yellow, která má údajně své čtenáře dovést k samotnému šílenství. Fanoušky možná na pokraj šílenství dovedlo to, že žádné přímé spojení mezi knižní verzí a Žlutým králem se neprokázalo, a stejně dopadl i zbytek divokých teorií.
V souvislosti s nedělním finále přichází na přetřes i několik let mrtvý projekt Ztraceni. Absence solidního rozuzlení byla jednoduše připsána na vrub tomu, že „seriál nikdy nebyl o záhadách, ale o vztazích,“ což je pro mnohé přímá analogie k vrcholu osmidílné minisérie. Právem? Žlutý král se možná ani oficiálně nedočkal své detronizace (pokud nevěříte, že odhalený viník byl jeho finální podobou), dopaden nebyl ani Martyho podezřelý tchán a všechna vodítka k zneužití Martyho dcery se ukázala jako lichá taky. Vypovídá to ale něco o děravosti série či nekompetentnosti jejích tvůrců? Byl to všechno podfuk?
Ruku na srdce, pokud na šílené teorie přišel internet, zvládl by to pravděpodobně i tým schopnějších scénáristů. Kdyby byl Pizzolatto chtěl, možná by opravdu mohlo dojít na scénu, kde by detektivové v závěsu s profesionálním komandem sundali zvířecí masky z tváře všech pěti pachatelů. Možná by došlo i na srdceryvné odhalení rodinné tragédie v jádru Martyho rodiny. Bylo to ale tohle cílem celé série? Místo toho všeho se nám totiž dostalo poznání, „že nikdy je nedostaneme všechny,“ což je pro mnohé dodnes studená sprcha, přestože existenci těch nejlepších teorií nutně nevyvrací.
Výtka týkající se falešně hozených vodítek jen za účelem udržení si lačného diváka dle mého názoru spravedlivá není. Jestli Temný případ něco dokázal, pak to, že příběh je soudržný, bez vaty a prakticky většina věcí tu má své příslušné místo. Důkazem jsou postavy, které nebyly představeny pro nic za nic, ale aby se periodicky vracely – jako třeba mladičká Beth nebo alkoholu holdující kazatel. Kdo nosí korunu?
Nechci předcházet, ale Temný případ se už teď řadí k tomu nejlepšímu, co televizní rok 2014 přinese. Nevýhodou pro mě rozhodně není nedořečený konec, jelikož zhruba od pátého dílu – vrcholu celé série – bylo jasné, že detektivní rovina už hrát prim nebude. Poslední tři díly se nakonec vydaly onou metafyzickou cestou, kde nejsou žádná odhalení, ale důkaz, že hrozné věci se ve světě opravdu dějí. Byť finální slova signalizují alespoň záblesk „světla“. Slabší byl závěr možná jen v poněkud laciném odhalení původu zelených uší špagetové příšery a v až přílišném soustředění se na hlavního pachatele jakožto tvář onoho abstraktního zla.
Jinak ale finále ukázalo to, na čem celá minisérie stála především: na detektivech. Proto se ostatně v originále nejmenuje „Žlutý král“, „Carcosa“ nebo „Špagetová příšera“ nýbrž „True Detective“.
