O Grand Pianu je velmi těžké psát a zároveň se vyhnout přívlastkům jako "hitchcockovské" či "depalmovské", které patří mezi žurnalistické floskule. Lze jim ale zpětně vrátit význam ukázáním toho, jak tento španělský thriller kombinuje dvě na sebe navazující poetické tradice. Po vzoru děl mistra napětí těží z cíleného prostorového a časového omezení, jelikož se větší část snímku odehrává v jedné budově a čas syžetu se kryje s časem projekce. Za polovinou ale od nápodoby postupů z děl britského barda přejde k záměrně nadsazené hře s jedním prvkem klíčovým (doslova) pro vyprávění. Kombinace obojího není úplně uspokojivá, ale pojďme si nejdříve film španělského režiséra Eugenia Miry představit, než uvedeme důvody, proč tomu tak je. Grand Piano do centra svého vyprávění staví titulní hudební nástroj, který sehraje důležitou úlohu (ok, stop s víceznačnými analogiemi, protože nejsou o moc lepší než floskule) v životě  hudebníka Toma Selznicka. Ten se po pětileté pauze vrací do stejné koncertní síně, ve které naposledy selhal, když se pokusil o údajně nezahratelnou sonátu La Cinquetta. Netuší, že ve vyprodaném sálu ho vedle jeho rodiny, přátel i fanoušků čeká muž s odstřelovací pistolí, který mu vyhrožuje smrtí, pokud uslyší byť jednu jedinou špatně zahranou notu. A ukáže se, že mu nejde jenom o bezchybný posluchačský zážitek, ale i o něco víc, co souvisí se samotným pianem.

Již při čtení nástinu zápletky si nejspíš vybavíte dva thrillery nového tisíciletí, Telefonní budku a Úkryt. Oba operovaly s jasně vymezeným herním polem a v obou byla hrozba "muže na telefonu"/lupičů v domě záminkou k proměně postav překonávajících tíživou minulost. Nejinak je tomu i v tomto případě, ale tvůrci zapomněli na to, že oba jmenované tituly dospěly ke zdárnému konci jinou cestou.

V jednom byl zvolen únik zločince (a tím příklon k moralitě), v druhém konfrontace s hrozbou (a tím upřednostnění divákovy potěchy z žánru). Grand Piano se ovšem snaží skloubit obojí, resp. jeden vývojový vzorec vedoucí k ponaučení je v 60. minutě hodinu a půl dlouhého filmu ukončen a nahrazen druhým ústícím do střetu dvou postav. Změna je připravovaná již od samotné poloviny, kdy se ukáže, že cílem muže na druhém konci drátu nebyl dokonalý posluchačský zážitek, resp. že ten podmiňuje jeho skutečný záměr.

Pokud bychom zašli v historii ještě dál, napsali bychom, že dochází k přechodu z jedné poetické tradice k druhé, od ní odvozené, protože "hitchcocovský" thriller se stane "depalmovským". Představitel klasické hollywoodské kinematografie pracoval ve svých prostorově omezených snímcích jako Záchranný člun, Provaz či Okno do dvora s pevně sevřeným vyprávěním, kde skupina postav/dvě ústřední /protagonista prošly vývojem, čemuž bylo ve vyprávění podřízeno vše (včetně pověstného McGuffinu, čili rekvizity, která je pro diváka zaměnitelná za cokoliv jiného, ale je důležitá pro hrdiny). Experimentovalo se pouze se stylem (především ve zdánlivě jednozáběrovém Provazu). Zato u zástupce novo-novohollywoodských spratků šlo o mnohdy nesoudržnou hru s různými hitchcockovskými postupy a prvky, které stavěly okázale na odiv, a tak mnohdy trčely z celku, než aby byly do něj organicky zapojeny (např. pověstné tracking shoty v Oblečen na zabíjení nebo Passion).  

Grand Piano se zprvu jeví jako hitchcockovská pastiš (nápodoba snažící se překonat své předobrazy), když je rozvíjen precizně načasovaný řetězec provázaných událostí, zatímco se zesilují prostředky stylu střídáním dlouhých záběrů s velmi krátkými, dramatickými prostřihy na detail a netradičními úhly kamery. Za polovinou se ale začne ukazovat, že je vše velmi sebeuvědomělou hrou s titulním McGuffinem. Hrou zábavnou jenom do té míry, do jaké jste poučeni s popsanými tradicemi, protože není pravdivé protagonistovo poznání, že posluchači nepoznají špatně zahranou notu (a analogicky: diváci výbornou odvozeninu lomící se do jenom velmi dobré odvozeniny z odvozeniny). 

V tradičně koncipované recenzi by nechybělo, že Elijah Wood "hraje jako o život", protože jde o jeho "herecký koncert" apod. Fanoušci by pak v diskuzi namítali, že se pouze snaží vymanit z hobití škatulky, na což by recenzent dodal, že Wood má slabost pro horory a thrillery, a tak spíš než o kalkul jde o osobní záležitost. Dvě žánrově spřízněná díla produkoval (americká alegorie drogové závislosti Toad Road, iránská upířina A Girl Walks Home Alone At Night), ve čtyřech hrál (Maniak, Cooties, Grand Piano, Open Windows).

Jste-li fanoušky (daného žánru, experimentů s omezením prostoru a překrýváním času syžetu s časem projekce, Hitchcockovy či De Palmovy tvorby...) jako on, Grand Piano byste si mohli užít, stálo by v závěrečném (ne)doporučení review. A preview by upozornilo na to, že křížení stylistického postupu příznačného pro slashery (užívání hlediskových záběrů) s hitchcockovským syžetem (aktualizace neprávem obviněného muže do doby dnešních médií 2.0) vypadá v Open Windows ještě zajímavěji. Poznají ale v dnešní době čtenáři rozdíl mezi review a preview, když posluchači koncertů neodhalí špatně zahranou skladbu?

P. S. Stejně nikdo nedělá Hitchcocka lépe než Martin Scorsese.

 

Oficiální upoutávka č. 1 k filmu Grand Piano.