Dobový retro snímek Davida O. Russella se velmi volně inspiruje jednou z vyšetřovacích operací FBI, která probíhala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a odhalila poměrně rozsáhlou korupci svrchní vrstvy veřejných činitelů. Fiktivní přepracování reálné události se drží dvou obecných příměrů - umisťuje děj do časoprostorových reálií a přebírá motiv podvodníků, kteří podvádějí podvodníky, ti druzí zase obratem podvádějí ty první a tak pořád dokola. Ostatně jak upozorňuje úvodní titulek ("Some of this actually happened."), doopravdy se staly jen některé věci. Největší problém Špinavého triku spočívá v tom, že se toho děje příliš mnoho na všech možných úrovních. Dialogy agenta FBI Richieho (Bradley Cooper), hlavního podvodníka Irvinga (Christian Bale), jeho milenky (Amy Adams) a manželky (Jennifer Lawrence) mají podobu spíše příliš hlasitých monologů, v nichž dobrou půlku filmu všichni povykují jeden přes druhého. Nikdo nemluví normálně, veškerá komunikace probíhá v křiku, pláči, hádkách a hysterických záchvatech.

Nejde ani tak o výkony samotných herců, kteří ze sebe dostali, co mohli, ale spíš o fakt, že je nikdo pořádně nevede. David O. Russell měl zřejmě dojem, že expresivity není nikdy dost. Všichni herci doprovázejí své repliky gestikulací do takové míry, až to působí, že v případě umírněnějšího projevu by jim hrozil trest smrti. A ačkoli by nebylo fér neuznat, že v několika scénách má grotesknost svůj význam a občas i komický potenciál, pro film jako celek je to poměrně umrtvující strategie. Divák časem otupí a přestane si všímat jemnějších nuancí.

Ke vnímání Špinavého triku jako pouhého spektáklu bez hlubšího obsahu jen přidává frenetická kamera a hektický střih. Celý film se skládá z prudkých jízd a švenků, které leckdy nechávají diváka vážně pochybovat, jestli se nachází stále ve stejné scéně a časoprostoru nebo se děj přesunul někam jinam. Ruku v ruce s prací s kamerou jde i střih, kterému chybí souvislý rytmus a pevná ruka dramaturga. Ve stylistických prostředcích filmové řeči se tedy nachází další kámen úrazu tohoto filmu. To, co by samo o sobě mohlo v rukou zručnějších tvůrců působit jako funkční výrazové nástroje, zde svou nekoncepčností vyvolává dojem samoúčelné manýry. 

David O. Russell sice povětšinou neselhává v jednotlivých scénách a zdá se, že filmové gramatice rozumí, nicméně to celovečerní snímek pohromadě neudrží. Mnoho užitku neplyne ani z žánrové rozháranosti, díky níž působí Špinavý trik jako velmi rozmanitá přehlídka nejrůznějších filmových stylů. Zpočátku se může zdát, že jde o záměrnou hru s jednotlivými postavami, z nichž každá je divákovi představena v rámci odlišných žánrů. Postupně se ale ukazuje, že jde spíše o stejný případ, jako když pejsek s kočičkou pekli dort.

Obdobný problém se týká i obsahové stránky. Zprvu se film tváří jako špionážní drama s několika překvapivými zvraty, jež mají diváka svést na scestí a připravit jej na překvapivé vyústění. Nenaplněné očekávání bývá velmi funkční postup, zvláště pokud se jedná o udržení divákovy pozornosti a celkového napětí. Zhruba v polovině snímku začne být ale zjevné, že režisérovi jde mnohem více o interakce a zamotané vztahy mezi jednotlivými hrdiny. I to je bezpochyby legitimní dějová linie, nicméně by bylo vhodné ji sledovat už od začátku filmu. Takto rozpůlený příběh ztrácí podpůrnou kostru, zastřešující ideu a v nemálo případech i zájem diváka.

Špinavý trik slibuje mnoho, ale většinu věcí dotáhne jen napůl. Asi největší škoda je to na úrovni obsahu, který se inspiruje skutečnou událostí. To otvírá široké pole nejrůznějších reinterpretací a hry s publikem. Nikdo samozřejmě nevyžaduje na formátu hrané hollywoodské fikce striktní věrohodnost, to by byla hloupost. Nicméně tvůrcům se podařilo zničit nadějný potenciál umělecké licence a pohrávání si s divákem už v samotném zárodku rozbujelou překombinovaností.

Český trailer filmu Špinavý trik