Martina Scorseseho mohla spousta diváků v posledních letech (i když neprávem) odepsat. Tvůrce kinematografických klasik jako Taxikář nebo Casino mohl v jejich očích poněkud „vyměknout“, hlavně po vzoru předloňského rodinně zaměřeného Huga nebo několika posledních titulů, mezi něž se počítá například „remake“ korejské Volavky s titulem Skrytá identita, životopisný Letec, historická gangsterka Gangy New Yorku nebo hitchcockovský thriller Prokletý ostrov.

Právě do těchto čtyř snímků režisér obsadil Leonarda DiCapria – a ten si s režisérem za tu dobu stihl vypiloval vzájemnou spolupráci natolik, že se až nenápadně podobá organickému spojení, jako se to v minulosti podařilo třeba Robertu De Nirovi. Není tedy podivem, že jejich pátý společný film Vlk z Wall Street je nejen jejich dosud nejvypilovanější tvůrčí spoluprácí, ale také počinem, kterým se Scorsese po dlouhých letech vrací do filmového kánonu.

Jak je z dosavadních diváckých reakcí jasné, Vlka "milují všichni". Nekritické nadšení provází makléřský opus již od prvních projekcí, a i když v Americe film dostává jen mírně nadprůměrné známky, v Evropě jde rovnou o Scorseseho návrat do jeho nejslavnějších dob Casina nebo Mafiánů. Tříhodinový životopisný film založený na skutečné osobě burzovního makléře Jordana Belforta, který vznikl podle jeho dvou memoárů The Wolf of Wall Street a Catching the Wolf of Wall Street, se totiž nepodobá ničemu, co Scorsese doposud natočil, zároveň je však esencí všeho, čím se řadí mezi nejrespektovanější filmaře všech dob.

Právě žánrem se vydává na dosud neprobádanou půdu – Vlk z Wall Street je totiž kromě životopisného filmu hlavně (pořádně amorální) komedií, kterou mohl od tvůrce v pokročilém věku čekat jen málokdo. Dramatický oblouk vzestupu a pádu mocného muže je zde spíše na okraji, scénář Terence Wintera (seriál Impérium – Mafie v Atlantic City) se více soustřeďuje na až intimní vztahy a nuance mezi postavami, které klidně dokáží pět minut mluvit o důležitosti masturbace, ale přece mají své jasně dané místo ve struktuře filmu.

Ve změti všech závodů ve šňupání kokainu, scén z kancelářské džungle, kde se burzovní makléři stylizují do rolí pravěkých jeskynních mužů bažících po penězích, nekonečných večírků, odhalených ženských těl, souloží a nadávek (film drží se svými 506 „fuck“ rekord) Scorsese nastavuje zrcadlo současnému světu a kapitalismu jím hýbajícím, které však nevyznívá jako laciné poučování a moralizování diváka, nýbrž jako živelná zpověď tvůrce, jenž dokáže vážné a zkažené věci podávat zatraceně zábavným způsobem. A přitom nezapomínat přizpůsobovat své vyjadřovací prostředky moderní kinematografii a jejím (post)modernistickým postupům, jež dělají z Vlka vskutku plnohodnotné a komplexní dílo hodné dnešní doby.  

S jistou nadsázkou se vybízí i paralela s jiným, obdobně laděným počinem tematizujícím cestu k americkému snu „z opačné strany", který taktéž přivedl na scénu amorální charaktery a komediální nadsázku v příběhu podle skutečné událostí – a to Potu a krvi. Scorsese však dává zřejmě nejsofistikovanějšímu filmu Michaela Baye pomyslně na frak nejen co do míry sdělení a komplexního vystižení nesympatických postav, ale také funkčnějším zapojením vyprávěcích postupů, jako je přítomnost nespolehlivého a sebeuvědomělého vypravěče (odkazování k sobě samému, promluvy k divákům do publika) nebo experimentováním s filmovým stylem, kde se prokalené večírky a jejich kocoviny stávají opojnými drogovými halucinacemi, jimž není slow-motion a videoklipová poetika cizí.

Vyzdvihnout si samozřejmě zaslouží i střih dvorní režisérovy střihačky Thelmy Schoonmaker, který vyznívá hlavně v perfekcionistických střihových montážích (a jedné dechberoucí, kterou uvidíte hned v úvodu) podpořených jízlivým voiceoverem postavy a dobovým popovým soundtrackem. Někdy sice trochu hapruje diskontinuita a návaznost některých scén, ale to je spíše vinou toho, že byl film sestříháván z původní čtyřhodinové stopáže...

...která by zřejmě většině diváků vůbec nevadila a ještě by jí uvítala. Vlk z Wall Street totiž kromě všemožného nastavování zrcadel a rozboru amorálního zla v člověku je v prvé řadě neskutečná zábava, jež dokáže bavit na bázi jednoduchého diváckého crowdpleasuru. Mohutná tříhodinová délka totiž postrádá jakákoliv hluchá místa a i když je film v podstatě jen sledem konverzačních scén, divák zvyklý od filmového díla neustále dostávat požitkové vjemy a impulsy se v podstatě nemůže začít nudit.

I když se totiž jedná o vůbec nejdelší režisérův film (o minutu trumfl Casino), uteče zaručeně nejrychleji - zásluhu na tom má samozřejmě neustálý příval neskutečně vtipných, až slapstickových momentů, jenž s natočením perspektivy vyprávějí vlastně o dosti nepříjemných věcech, ale v podání Scorseseho a jeho herců se mění v bezmála ikonické výjevy, které mají šanci diváka nechat v agónii zadusujícího smíchu. Ne nadarmo jsou dobrá polovina stopáže momenty tak zapamatováníhodné a divácky vděčné, že mají za několik let (nebo již nyní) nemalou šanci na zkultovnění.

Takové momenty by však byly nemožné nebýt obsazení, které z každého z nich dělá herecký koncert. A tím je vlastně i celý film, v němž na chvíli zapomenete, že se díváte na známé obličeje, ale spíše na plnokrevné herecké představitele sžité se svými rolemi. Největší proměnou prošel samozřejmě Leonardo DiCaprio, jenž si po roli rasistického majitele plantáží v Nespoutaném Djangovi vybral další roli, která se vymyká těm předchozím. Jeho Jordan Belfort má moc, peníze a nebojí se je použít a na rozdíl od sentimentálního Jaye Gatsbyho si za ně kupuje šlapky, koks a luxusní vily a jachty. Leův výkon nemohl být vzdálenější jeho postavě z loňského Luhrmannova snímku a předvádí zde kreaci na hraně možností, která se má šanci stát jeho dosavadní nejlepší rolí.

Herec zde skoro nesleze z plátna a přesto je jeho nesympatická a odporná postava tím nejlepším bavičem, jakého si lze představit. Leo zde zúročuje všechny herecké polohy, které dosud za své kariéry ztvárnil, a doslova se převtěluje do uřvaného egomaniaka (a mimochodem skvělého obchodníka), pro něhož je hodně stále málo. Nečekaně má i nesporný komediální talent a fyziognomii, která činí z několika scén (lezení do auta) bujaré oslavy diváckého veselí. Na menším prostoru vynikne samozřejmě i roztomile buranský Jonah Hill, jehož výkon docela připomíná taškařice typu Apokalypsa v Hollywoodu, nebo Matthew McConaughey v roli Belfortova životního vzoru a mentora. Nelze nezmínit také herecký objev v podobě krásné Margot Robbie, jež dodává filmu potřebný sex-appeal, emocionální nádech a ne nadarmo v některých momentech trochu připomíná Sharon Stone z Casina.

Scorsese na začátku roku zkrátka přichází se snímkem, o němž dost možná uslyšíte při následujícím novoročním bilancování. Vlk z Wall Street je monumentálním komediálním eposem, který se může hrdě řadit k odkazu režisérových snímků jako Zuřící býk, Taxikář nebo Král komedie, jenž měly ve svém středu také problémové muže potýkající se se zákonem, z nichž se na základě jejich excentrického a pro společnost nepřijatelného chování staly mediální celebrity. Stejně jako je, můžeme i Vlka předčasně označit za novou žánrovou klasiku, jejíž jedinečné kvality ani nemusí provětrat čas – už teď jde totiž o neskutečně komplexní epos, který toho má za neskonale zábavnou fasádou hodně co říct o nás i o společnosti, v níž žijeme. Což si budeme s dalšími zhlédnutími uvědomovat stále víc a víc.

Český trailer filmu Vlk z Wall Street