Když chce tuzemský divák vyrazit do kina na český (případně koprodukční) snímek s tím, že by se nejen rád pobavil, ale také si trošku popřemýšlel, má to velmi těžké, neboť tvůrci v rámci potenciálních výdělků volí témata nekonfliktní a spíše odlehčená. Proto každý pokus, který se tomuto mustru vymyká, zaslouží pozornost. Něčím podobným je i komorní drama Jako nikdy.

To se točí kolem tří lidí. Prvním z nich je malíř Vladimír, který se nikdy nepovažoval za dobrého umělce a svými díly takřka pohrdá. Tomu byla diagnostikována vážná nemoc a jeho stav je natolik vážný, že už mu není pomoci, tudíž odpočítává své poslední dny. A při nich mu dělají společnost dvě ženy - přítelkyně a taktéž malířka Karla, která mu byla oporou, inspirací a žila podobně bohémský život jako on a pro ostřejší slovo nechodí daleko, a ošetřovatelka Jaruna, jež s ním kdysi prožila krátký románek a neváhá kvůli němu obětovat vlastní rodinu. Je ale jasné, že tato situace nemůže dlouho fungovat.

Jednou z věcí, jimiž snímek vyniká, je precizně napsaný a vystavěný scénář Markéty Bidlasové, která se nijak netají tím, že v něm zpracovávala těžké životní období a jeho psaní se pro ni stalo jakousi terapií. Tohle všechno je na něm znát, neboť postavy i dialogy jsou hodně "životné" a uvěřitelné a ani na chvíli vás nenapadne, že jde o jakýsi kalkul, natož aby vše "šustilo papírem". Vše, co se tu děje, je naopak hodně skutečné a místy až mrazivé.

Právě v příběhu a rozvíjení vztahů mezi postavami tkví největší síla filmu. Nejsou jednoznačné, nejsou jednorozměrné a každá z nich si nese uvnitř sebe velikou bolest, která vypluje na povrch až v klíčových momentech. A je vskutku radost sledovat, když k tomu dojde, neboť všechno je tak precizně zvládnuté a připravené, že to zapůsobí přesně tak, jak má. A hlavně z toho důvodu jsou naprosto zásadní herecké výkony, které se povedly do puntíku. Pokud by se u nás udělovaly kolektivní ceny, muselo by je ústřední trio, které se tu objeví, jednoznačně získat. Všichni jsou uměření, civilní a hlavně vynikající. 

Největší tíha spočívá na obou ženských představitelkách. Jak Taťjana Medvecká, tak Petra Špalková vystihly své postavy naprosto bravurně a dokázaly rozlišit velmi jemné rozdíly mezi vzájemnou rivalitou, porozuměním a možná i začínajícím přátelstvím. Jedna druhou nezastiňuje a jejich společné scény patří k absolutním vrcholům filmu.

Stejně tak Jiří Schmitzer, jenž na první pohled příliš hrát nemusí, neboť většinu času pouze leží v posteli, obdařil umírajícího malíře velkým množstvím charismatu a zároveň bolesti, že to místy není pěkné "pokoukání". Jeho Vladimír je nepříjemný, protivný, ale zároveň lze vysledovat, že uvnitř sebe má obavy a lásku, jenže už ji nedokáže (nechce) dát najevo, aby jeho loučení se světem nebylo tak bolestné.

Kromě bravurního a excelentního obsazení k výtečnému výsledku přispívá i režírující Zdeněk Tyc. Ten na poměrně malém prostoru vytvořil atmosféru těžce depresivní a nepříjemnou, ze které divákům postupem času nebude dobře po těle. Všechno to zrealizoval tak umně, že ač se ve filmu vlastně po většinu stopáže nic moc neděje, pořád cítíte takové hodně zajímavé pnutí a také to, že pod povrchem jsou skryta obří (a samozřejmě neveselá) tajemství a traumata, která brzy vyplují na světlo světa.

Tvůrce navíc skvěle staví do kontrastu tragický příběh s až poetickými obrazy odlehlé krajiny a takřka panenské přírody. Kamera je vynikající a nádherná a vedle Hřebejkových Líbánek je letos suverénně nejlepší, jakou jsem v českém filmu viděl. Zde vyniká o to víc, že veškeré lyrické záběry nejsou pouze na ozdobu, nýbrž mají svůj pevný význam a mnohdy nám o postavách prozradí víc než tisíce slov.

Nedílnou součástí celku budiž i zdařilá hudba kombinující klasická díla (zejména z pera Leoše Janáčka) a původní tvorbu, o kterou se postaral debutující Zdeněk Král. Je logické, že vzhledem k náladě snímku je muzikální doprovod tklivý a pomalý a jen velmi nenápadně dotváří divákův vnitřní tíživý dojem.

Je pravda, že kamerových exhibic je někdy až moc, některé scény jsou odděleny příliš ostrým střihem bez větší návaznosti a konec je možná zbytečně otevřený, Jako nikdy je nicméně zatím (alespoň pro mě) tuzemským filmem roku, který za svou řemeslnou kvalitu nejspíš zaplatí daň v podobě nízké návštěvnosti a mizivých výdělků. Proto se nelekejte vážnějšího tématu a až budete mít tu správnou náladu, zajděte do menšího kina a užijte si tam snímek se vším všudy. I za cenu toho, že po jeho skončení vám bude smutno a dost možná ho budete muset zajít do nejbližší putyky zapít.  

Oficiální trailer filmu Jako nikdy