Jeho přístup k filmové estetice jakoby vycházel z hlubin minulosti, kdy kinematografie byla fascinujícím kouzlem. Takovým, jaké je tematizováno v Tornatoreho poctě magickému světu filmu Bio Ráj. Filmová řeč, kterou mluví, je veskrze tradiční, a to v nejlepším slova smyslu. Kamera, střih, hudba, svícení, výběr lokací i herectví jsou podřízeny jedinému cíli. Stvořit před divákovýma očima fiktivní svět, který by ho dokázal vtáhnout, nechat uvěřit, že se dívá na skutečnost. Nic v jeho filmech neruší divácký zážitek, vše je skloubeno tak, aby podporovalo běh vyprávění. V ideálním případě se daří nechat diváka uvěřit, že příběh, odvíjející se před jeho očima, prožívá společně s jeho hrdiny. Velkou roli v jeho filmech hrají smysly, vnitřní svět a pocity postav. A obvykle je vše zabaleno v opojném a svůdném obalu. Nejinak je tomu i v jeho posledním počinu Nejvyšší nabídka.V Tornatoreho filmech často hraje hlavní roli minulost, zlatý věk, který zmizel pod nánosem času a nezřídka kdy hořkých životních zkušeností. Přesto z jeho hrdinů není cítit zahořklost, ale naopak určitá smířlivost s nezvratností toku života. Jeho postavy i atmosféra snímků v sobě nesou sentiment pro zašlé věci, minulost, naivitu a nevinnost dětství a kouzlo časů, kdy bylo ještě co objevovat a kdy objevování bylo dobrodružstvím. Všechny tyto aspekty zřetelně vystupují i z příběhu stárnoucího Virgila Oldmana (Geoffrey Rush). Vysoce ceněný odhadce a dražebník výtvarného umění a antikvit je v soukromém životě introvertní starý mládenec s fobiemi v rozsahu, který mu téměř znemožňuje žít normálním životem.
Po poměrně rozsáhlém expozé Virgilovy osobnosti se film dostává ke svému meritu, kterým je setkání s mladičkou Claire Ibbetsonovou (Sylvia Hoeks), která nejenže nedokáže opustit stěny svého domu, ale zároveň odmítá komukoli odhalit svou tvář. Virgil je ke Claire a její tajemnosti natolik přitahován, že se nechá polapit její hrou, z jejíž stále víc roztáčející se spirály není nakonec schopen vystoupit. Tornatore před diváky postupně odhaluje další a další aspekty těchto dvou charakterů. Právě v tom spočívá síla jeho příběhů. Jeho postavy jsou živí lidé s minulostí, která se odráží v jejich přítomnosti. Poznáváme je především skrze jejich každodenní rutinu, reakce na nejrůznější situace a ne z prázdných vysvětlujících dialogů, které při expozici působí ploše. Ve stejném rytmu, v jakém se Virgil a Claire postupně seznamují, i my začínáme chápat, odkud plynou jejich obsese i fascinace.Vedle propracované psychologie hlavních postav je tu další silný motiv hry, kterou s Virgilem Claire při svém postupném odhalování své osoby hraje. Tento motiv dobře koresponduje s prostředím, do něhož je příběh zasazen. Svět odhadování uměleckých děl je mimo jiné o autenticitě, schopnosti rozeznání toho, co je pravé a co je padělek. A jak říká jedna z postav, podvrhnout nebo předstírat se dá všechno – od umění až po lidské emoce. Způsob, jakým je vystavěna Virgilova postava, divákovi umožňuje se s ním sžít, je to bytost z masa a kostí, a zároveň pochopit, proč je ochoten přistoupit na hru, kterou s ním Claire hraje.
V této hře – respektive v jejím vyvrcholení – také spočívá největší problém celého filmu. Závěrečný zvrat je připravovaný tak dlouho, až divákovi začíná být dost dlouho před koncem jasné, v čem bude spočívat. Zároveň se zde Tornatore nevyhnul určité doslovnosti poselství, které mělo z překvapujícího twistu vyznít. Nakonec tak snímek, který mohl být meditací nad tenkou hranicí mezi pravdou a lží, vírou a iluzí, lehce sklouzává do žánru melodramatu. Tornatoremu ale nelze odepřít filmařského génia. Nicméně jeho glorifikace starých dobrých časů, kdy vše bylo autentické, zbytečně zatěžuje jeho kouzelné příběhy.
