Neil Jordan (1950) je bezesporu jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších irských filmařů. Během své téměř třicetileté filmové kariéry se profiloval jako velmi aktivní režisér: natočil celkem šestnáct celovečerních filmů, o jejichž kvalitě svědčí úspěšné divácké i kritické přijetí a řada ocenění z prestižních mezinárodních filmových přehlídek. Hned jeho třetí snímek Mona Lisa (1986) byl v Cannes nominován na Zlatou Palmu, za Hru na pláč (1992) si Jordan mj. odnesl Oscara za scénář, Michael Collins (1996) obdržel Zlatého lva v Benátkách a Malý řezník (1997) Stříbrného medvěda v Berlíně. Na první pohled se Jordanova filmografie může zdát značně nesourodá: vedle atmosférických thrillerů s prvky fantasy a hororu (Společenství vlků, Interview s upírem, Přízraky snů) stojí kriminální filmy s nádechem filmu noir (Mona Lisa, Hodný zloděj, Mé druhé já), politizující dramata (Angel, Hra na pláč, Michael Collins), komediální snímky (Dům veselých duchů, Nejsme žádní andělé, Malý řezník, Snídaně na Plutu), ale i komornější dramata (Zázrak, Hranice lásky, Ondine). Nicméně při bližším zkoumání se ukáže, že všechny jmenované, zdánlivě odlišné projekty sdílejí prvky, které Jordan neustále opakuje, variuje a rozvíjí. Než se k nim dostaneme, je třeba zmínit hereckou účast Stephena Rea v Jordanových filmech. Ať už v hlavní, vedlejší či epizodní roli s Jordanem spolupracoval na téměř všech jeho snímcích. Právě v Jordanově režijní prvotině Angel z roku 1982 Rea, který do té doby hrál pouze v televizních projektech, debutoval. Velkou pozornost ve světě na sebe herec upoutal v roli zběhlého člena Irské republikánské armády ve snímku Hra na pláč, za kterou byl mj. nominován na prestižní cenu americké Akademie filmového umění a věd. Zásadním poznávacím znamením filmů Neila Jordana jsou pro něj typická témata lásky a zrady. Milostný cit pro něj není stěžejní pouze v rámci partnerského soužití, ale především v rámci rodinných vztahů. Nejčastěji se zaměřuje na silné pouto mezi rodičem a jeho potomkem. Komplikovaný vztah dospívajícího syna a jeho matky, k níž je až magicky přitahován a po jejíž lásce bezmezně touží, je určující zejména pro snímky Zázrak (1991) a Snídaně na Plutu (2005). V prvně jmenovaném se ústřední hrdina Jimmy (Niall Byrne) vášnivě zamiluje do starší zpěvačky (Beverly D’Angelo), aniž tuší, že se jedná o jeho matku, kterou považuje za mrtvou. Snídaně na Plutu pojednává o životní cestě transsexuála Patrika (Cillian Murphy), při níž se usilovně snaží vypátrat nikdy nepoznanou matku, aby nakonec našel svého otce (Liam Neeson). Silné mateřské pouto je ústředním motivem i Jordanova možná neprávem podceňovaného psychologického thrilleru Přízraky ze snů (1999), který natočil na jedné ze svých zastávek ve Spojených státech, a rovněž se objevuje v adaptaci románu Pata McCabea Malý řezník o problematickém dětství chlapce (Eamonn Owens), který obdobně jako Patrik ze Snídaně na Plutu vyrůstal ve velice nestabilním rodinném zázemí. Svět dětských a dospívajících hrdinů je ostatně rovněž osobitou součástí Jordanových filmů. Netradiční portrét rodiny představuje i patrně nejznámější a divácky nepochopitelně nejoblíbenější (viz hodnocení na IMDb) režijní počin Neila Jordana, komerční projekt Interview s upírem (1994). Dva upíři (Tom Cruise a Brad Pitt) v něm pro vlastní obšťastnění během dlouhých dnů na věčnosti promění opuštěnou dívku (Kirsten Dunst) v upírku. Byť ji s láskou vychovávají jako vlastní dceru, Claudia trpí odsouzením k nemožnosti dospět a navždy přežívat v těle dítěte, z něhož si oba muži doslova udělali panenku. Prostor rodičovské lásce se dostává i v zatím posledním Jordanově snímku, romanci Ondine (2009). Strach ze ztráty vážně nemocné dcery se stává iniciačním okamžikem pro boj hlavního hrdiny (Colin Farrell) se závislostí na alkoholu. Opakujícím se motivem ve filmografii irského autorského tvůrce jsou i nekonvenční sexuální vztahy. Mona Lisa (1986) představuje vztah mezi bývalým trestancem (Bob Hoskins) a bisexuální prostitutkou (Cathy Tyson), která jej ve skutečnosti pouze zneužívá jako prostředníka ve vztahu k mladší kolegyni (Katy Hardie). Ve filmech Hra na pláč a Snídaně na Plutu stojí v centru pozornosti postavy transsexuálů, které jejich okolí přijímá s velkými rozpaky. S odhalením jejich skutečné identity ostatním postavám často korespondují překvapivá finální rozuzlení, která jsou pro Jordanovy snímky příznačná. Vyprávění zatajuje důležité informace a divák tak tápe v nevědomosti stejně jako postava ve filmu, jejíž překvapivé odhalení s ní posléze naprosto sdílí. Fakt, že Simone z Mony Lisy ve skutečnosti miluje nezletilou Cathy a ne George, kterého celou dobu vodí za nos, je stejně šokující jako zjištění, že zpěvačka Dil (Jaye Davidson), do které se Fergus (Stephen Rea) ze Hry na pláč vášnivě zamiluje, je muž. Nicméně Jordan tyto svérázné postavy nevykresluje jako zrůdné devianty, kteří by v nás měli vzbuzovat pohoršení, nýbrž zpravidla jako citlivé osoby, k nimž chováme sympatie. Jedním z takových osobitých protagonistů je bezpochyby i hlavní ženská postava jeho nejnovějšího snímku, tajemná Ondine (Alicja Bachleda), která se zde zjevuje jako pohádková postava mořské víly. I přes snové a fantaskní pohádkové prvky, kterými z velké míry oplývá především aktuální Ondine a také Jordanův raný snímek Společenství vlků (1984), moderní parafráze příběhu Červené karkulky podle povídek Angely Carter, dostává v Jordanových filmech prostor i drsná realita a události z dějin režisérovy rodné země. Hnutí IRA se zřetelně dotýká v oceňované Hře na pláč a biografickém dramatu Michael Collins o jednom ze zakladatelů Irské republikánské armády. Politické nepokoje Irska pronikají i do Jordanova debutu Angel, přesto však jsou, stejně jako ve výše jmenovaných snímcích, spíše pozadím pro hlavní dějovou linku. Proto je temná minulost Ondine, která celým dějem probublává, pro samotné vyznění filmu rovněž druhotná.