O výjimečnosti Futurologického kongresu jsme vám již před měsícem poreferovali v rámci reportu z Karlových Varů, kde si tento nemálo ambiciózní snímek odbyl svou premiéru. Nefalšované a nekritické nadšení následující ihned po samotné projekci dalo mezi diváky stvořit konsenzus o jeho jedinečnosti, filmovém opusu magnum, z něhož si lze odnést hluboký umělecký zážitek, který jakoby přesahoval hranice média. Což je do jisté míry otázka, jakou se film také zabývá.
Příběh je volně inspirovaný sci-fi povídkou Stanisława Lema "The Congress" (1971), v němž se vydáváme na sraz futurologů, kde vypukne jakési povstání, které vláda potlačuje pomocí halucinogenních drog užívaných na lidech, jenž žijí ve svých imaginárních světech podle vlastních představ. Tato přímá "adaptace" (samozřejmě upravená do jiné podoby) se však objevuje až v části druhé, kdy hlavní představitelka Robin Wright toto místo navštíví. Film je totiž rozdělen na dvě, celkem tematicky i formálně odlišné poloviny. V té první se v podstatě jedná o autobigrafický příběh vyčpělé filmové hvězdy Robin Wright, která se jednak musí potýkat se svými osobními starostmi spojenými s nemocí syna Aarona (Kodi Smit-McPhee) trpícího vzácným Usherovým syndromem, ale také strmým kariérním propadem.
O přestárlou herečku, kdysi známou například ze snímků jako Princezna nevěsta nebo Forrest Gump, už zkrátka není zájem, o čemž svědčí i neangažovanost ze strany fiktivního studia Miramount. Robin však díky úsilí svého agenta (Harvey Keitel) dostane ještě jednu šanci - je jí nabídnuto, aby nascanovala své tělo, pohyby a emoce do počítače, přičemž by se její postava stala majetkem studia a "uchovala" se pro pozdější použití. Věčně mladá a krásná Robin Wright by tak mohla ve filmech žít věčně, zatímco stará Robin Wright by na herectví nesměla ani pomyslet.
Po krátkém nástinu děje (který se poté vyvine v mnohem komplexnější úvahu) je zřejmé, že režisér a scenárista v jednom Ari Folman zde nešetří velkými otázkami a ambicemi spojenými hned několika tématy a přístupy. Futurologický kongres v sobě tak nese mnoho stopových prvků, v nichž divák začne automaticky vyhledávat paralely s jinými, tematicky spřízněnými snímky. Vezměme si například jen první půli filmu, v níž se mísí existenciální drama zlomené postavy, úvaha nad údělem herecké profese nebo satira na hollywoodský průmysl a jeho "nekalé" praktiky, což zběhlejším divákům připomene například jiný umělecký film z loňského roku Holy Motors nebo proslulého Hráče Roberta Altmana.
Druhá část, odehrávající se celých dvacet let po té první, se však v souvislosti s ní jeví jako pouhý předkrm. Všechna nastolená témata a motivy, zatím uchopené v celkem realistickém pojetí, Folman rozpracovává do adekvátní a komplexní hloubky a pouští se na dosud neprobádanou půdu, když zasadí svůj příběh do nevlídné dystopické budoucnosti, v níž se korporátní giganti (zde zastoupení studiem Miramount) snaží ovládnout touhy a přání obyčejných lidí. Otázka, kam až se filmové médium může posunout, je zde zodpovězena ve velmi netradičně odvyprávěné i koncipované animované části, která jen podtrhuje onu děsivost sdělení.
Příjezd Robin Wright na výroční slavnost studia Miramount (Futurologický kongres) totiž přechází z klasického hraného filmu do animovaného. Přechod ve filmovém stylu však není jen samoúčelnou berličkou, ale spíše prostředkem vnoření diváka do filmu a jeho ideologie, která se zdá býti mnohem závažnější, než se zdá. Skloubení hrané a animované části přitom podobně jako ve Valčíku s Baširem (ten na konec animovaného filmu přidal autentické dokumentární záběry z války) přidává na celkovém mrazivém vyznění, zde navíc zasazeném do mnohem širšího kontextu v rámci žánru sci-fi. Otázky ohledně budoucnosti lidstva (a filmů) zde Folman zodpovídá pomocí neuvěřitelně uchvacující ruční animace, která namátkou připomene takový mix šíleného Kreslounova z Falešné hry s králíkem Rogerem a libovolného snímku Ralpha Bakshiho (Pán prstenů, Oheň a led).
Pohybují se v něm záměrně karikaturní postavičky (většinu z nich známe z popkultury) s převážně prázdnými výrazy, zde navíc ve zběsilém, skoro surrealistickém prostředí, které se s přibývajícími minutami (a halucinogenními látkami) začne proměňovat dle mysli postavy, jež může dělat cokoliv a stát se kýmkoliv si zamane. Jde tedy o jakousi extrémní verzi kolektivně sdílených snů a představ, skoro jako kdyby se MMORPG videohry, SecondLife a virtuální životy uživatelů Facebooku staly realitou.
Čím více se s hlavní postavou vnořujeme do fikce, tak skoro zapomínáme, co ona realita vlastně znamená. Varovné poselství o technologické obsesi a honbou za co nejdokonalejším zhmotněním zážitku může sice vyznívat až příliš polopaticky a ideologizovaně, nakonec se to však jeví jako sofistikovaný tvůrčí záměr než autorský přešlap. Samozřejmě lze Folmana, jakožto nezávislého filmaře točícího umělecké filmy, bezostyšně obvinit z až zbytečně přepjatého zbrojení proti hollywoodské továrně na sny, která se podobnými otázkami (ať už v komornějším či blockbusterovějším duchu – viz Matrix, Blade Runner, eXistenZ, Truman Show) již mnohokrát a úspěšně zabývala. Jeho vize však stoprocentně slouží svému účelu a nabývá takřka univerzální platnosti, která vnáší do již prozkoumaného subžánru dystopických sci-fi trochu uměleckého nadhledu a novátorství. Protiváhou odosobnělé obžalobě Hollywoodu je také lidský element v podobě hrdinčina pátrání po nezvěstném synovi Aaronovi, který dodává příběhu samotnou emocionální váhu a působivost.
Na té má velký podíl také dojímavá hudba skladatele Maxe Richtera, jenž stejnou měrou přispěl i k předchozímu Valčíku s Bašírem. Ta se jeví jako výborná i pro samostatný poslech, zejména ale v souhře s přesným režijním uchopením a herectvím zúčastněných (první část) dokáže z daných scén vyždímat naprosté maximum. Příkladem může být scéna, kdy je Robin Wright v motion-capture „kouli“ scanována a Harvey Keitel se v ní vyprávěním příběhu snaží vyvolat různorodé emoce. Tato i několik dalších scén se mají tendenci divákům "zažrat" silně pod kůži a už nepustit.
Pokud tedy hledáte ve změti sice kvalitních, ale tak trochu sterilních blockbusterů vítané umělecké osvěžení, není lepší volby než právě Futurologického kongresu. Takto přesvědčivě odvyprávěné, natočené a zahrané sci-fi, navíc s mrazivou myšlenkou a vyzněním se v naší kinodistribuci neobjevilo už několik let. Z hlediska vcelku rozporuplného kritického přijetí se však rozhodnu tento nepochybný opus magnum trochu nadhodnotit a doufat, že se takový kus mistrovské práce dočká potřebného uznání o několik (desítek) let později. Třeba až budeme všichni společně snít...
