Dá-li se hovořit o ambiciózních snímcích režijních osobností, jejichž uvedení už předem provázela aura výjimečného a autorsky uchopeného díla, na aktuálním karlovarském festivalu by ve své první třetině do podobné škatulky nepochybně patřilo dystopické sci-fi izraelského tvůrce Ariho Folmana Futurologický kongres a Sorrentinův předpokládaný opus magnum Velká nádhera. Oba snímky snímky se ihned po projekcích setkaly s neskutečně pozitivní diváckou a kritickou odezvou, která hovoří rovnou o přelomových, ne-li mistrovských dílech, jež dohání diváky svou myšlenkou a krásou k slzám. Nejde však jen o kolektivní dojetí?Nejprve se v rychlosti podívejme na Futurologický kongres, který je volnou adaptací krátké sci-fi povídky Stanisława Lema, a zároveň americkým debutem izraelského filmaře Ariho Folmana, jenž před pěti lety v Karlových Varech uchvátil netradičním válečným snímkem Valčík s Baširem, jehož silnou myšlenkou podporovaly hlavně polodokumentární přístup a ojedinělá rotoskopická animace. I aktuální Kongres je velmi sugestivní výpovědí, která navozuje atmosféru velmi specifickými prostředky, avšak tentokrát se nezaměřuje na válku, nýbrž objímá témata spojená s posedlostmi technologiemi, vnořením do fikce (imerze), dystopickou vizí budoucnosti a v neposlední řadě je také chytrou a trefnou satirou na hollywoodský průmysl a úvahou o údělu herecké profese.
Při sledování vyvstávájí na povrch paralely či srovnání s jinými snímky zabývající se podobnou tématikou - ne namátkou zmatení reality a fikce připomene kultovní Matrix nebo Cronenbergovu eXistenZ, nekalé praktiky hluboko uvnitř fiktivního studia Miramount zase třeba Altmanova Hráče, v neposlední řadě se vybízí srovnání s jiným karlovarským hitem loňského roku, a to provokativním francouzským snímkem Holy Motors díky zaměření na proměnlivost herecké profese. Kongres s těmito tématy v jisté míře pracuje, variuje je a v mnohých případech i přesahuje. Ve sdělení zachází v podstatě dál, hlavně díky tomu, že se s hlavní hrdinkou Robin Wright, jež si zahrála sama sebe, s přibývajícími minutami stále více vnořujeme do fikce, až už zapomínáme, co vlastně realita znamená.Abych zbytečně neplýtval řádky rozborem, jenž se v žádném případě nesnaží toto mnohovrstevnaté dílo podrobně vystihnout (na to by byl potřeba mnohem delší text), lze sklouznout k čiré festivalové dojmologii a připojit se tak k davu nekriticky nadšených diváků. Futurologický kongres je totiž zřejmě myšlenkovitě nejpodnětnějším, emocionálně nejsilnějším a režijně nejsebejistějším snímkem, který jsem za poslední dobu viděl. Folmanovi se podařilo neskutečným způsobem vybrat z tenké předlohy to podstatné, což zasadil do mnohem širšího rámce a zápletky, která přesahuje samotné postavy. Z herců zároveň doluje velmi přesvědčivé herecké výkony, což platí hlavně v případě titulní Robin Wright, jež zvládla svou autobiografickou roli naprosto výborně.
V souhře s perfektní řemeslnou stránkou, která v první třetine ctí neuvěřitelný smysl pro detail a přesné kamerové kompozice, a v té druhé se zvrhává do naprosto psychedelické, tripově animované části, jež rozvíjí témata a motivy nastolené v části první, se jedná o dílo v dnešní době rozhodně ojedinělé. V souhře s emotivní hudbou a chytře strukturovaným příběhem dokáže na první pohled prvoplánově matoucí snímek uhranout velmi silnou autorskou vizí s mrazivou myšlenkou o nedokonalé budoucnosti, před níž nás chrání iluze pokročilých technologií. Stejně jako se Robin Wright rozhodne své tělo naskenovat, uchovat pro pozdější použití a následně ztratí kontakt s realitou čím dál větším vnořením se do fikce, stejně pohlcujícího zážitku se dočká i divák. Jistě, zní to naprosto abstraktně, ale už dlouho jsem zkrátka neviděl něco, co by tak brilantně dokázalo vystihnout podobnou dystopickou budoucnost a přitom nespadnout do samoúčelnosti. Mistrovská práce.
Druhým prozatímním vrcholem festivalu byl dlouho očekávaný snímek Paola Sorrentina, který se pokusil očima stárnoucího světáckého novináře zachytit Velkou nádheru. Vizuálně a formálně propracovanou ódu na Řím a marnotratný život smetánky natočil slavný tvůrce v duchu snímků italského neorealismu a klasika Federica Felliniho. V žádném případě ale nejde o povrchní srovnání, ale přímou variaci na jeho filmy jako Řím, 8½, Amarcord nebo Sladký život, pouze aktualizovanou pro dnešní dobu.
Otázkou však je, nakolik má toto hluboké, rozjímavé a především bezdějové dílo s téměř tříhodinovou stopáží šanci zaujmout v dnešní době. Sorrentino očima přesného Toniho Servilla (který si po Následcích lásky a Božském připisuje další práci s režisérem) zachycuje prázdnotu a samotu člověka, přitom stíhá skládat vizuální poctu městu Řím a zároveň do hloubky propracovává univerzální témata spojená s náboženstvím, uměním, láskou a lidským životem, až by se zdálo, že se jeho film nějakým záhadným způsobem přenesl z šedesátých let, kdy taková díla ještě nepůsobila nepatřičně, do současnosti. Někdy se může zdát, že snímek příliš klesá k laciné kýčovitosti či póze - avšak stejně jako v případě Velkého Gatsbyho (s nímž má společného více než jen nikdy nekončící večírky) tato záměrně přeexponovaná stránka nevadí.
Ač se celý film ústřední postava zmítá v tvůrčí krizi toho, že nemůže napsat knihu "o ničem", Sorrentinovi se film "o ničem" natočit podařil. Přílišná bezdějovost ani tak nevadí, stačí když se divák nechá unášet sledem nezávisle propojených scének, karikaturními postavami, bravurním nostalgickým soundtrackem nebo inscenační genialitou (nekončící kamerové jízdy jsou dechberoucí), a prvotřídní zážitek má zaručen. Film, ve kterém je všechno, ale zároveň nic. Dá se s podivem odhadovat, kam se Sorrentino po tomto univerzálním opusu ještě může posunout.
