Jako dva vlaky, jedoucí z bodů A a B, sledujeme paralelně cestu hlavní hrdinky za odhalením vlastní minulosti a cestu nesrovnatelně lépe informovaných pronásledovatelů za hlavní hrdinkou. Ta se rychle vzpamatuje z počáteního zmatení a nejistoty a odvážně se vydává na nebezpečnou cestu k rozklíčování událostí, předcházejícím jejímu probuzení. Při návratu do Kodaně je konfrontována nejen s nutností předstírat před svými nejbližšími, že žádnou amnesií netrpí, ale musí čelit těm, kteří ji pronásledují a snaží se ji zničit. Kým je a proč se ocitla ve Francii? Co vlastně spáchala? A kdo jsou její tajemní pronásledovatelé?
Od dánských tvůrců bychom čekali spíše existenciální, nepříliš pochopitelný snímek, striktně se držící regulí Dogma 95. Christian E. Christiansen však takové filmy nemá příliš ve zvyku točit. Po pokusu o sondu do života středoškolské mládeže a snaze proniknout do problematiky šikany (Råzone) nebo nepříliš úspěšné snaze vzkřísit příběh o psychopatické Spolubydlící se pustil do thrilleru o ztrátě paměti a cestě za minulostí. Jak se mu to podařilo tentokrát?
ID:A má do typických skandinávských dramat skutečně daleko. Ani zdaleka neodpovídá pravidlům filmařského hnutí Dogma 95, kamera je překvapivě "civilní", příběh silně zavání - v tom lepším smyslu slova - Hollywoodem a hudba v něm hraje nezanedbatelnou roli.
Snímek je značně svébytný a kupodivu nepůsobí dojmem podivného křížence mezi skandinávskou složitostí a hollywoodskou popcornovou podívanou. Na záběrech překvapivě dynamické kamery se střídá pohled na typickou francouzskou krajinu s přítmím zapadlého hotýlku, nablýskaným chaosem opery, deštivou Kodaní či agorafobickou prázdnotou luxusního domu, který hlavní hrdinka sdílí se svým "znovuobjeveným" manželem, operním pěvcem Justem Orem (Flemming Enevold). Občasné flashbacky a snově-halucinační pasáže pomáhají vtáhnout diváka do děje, hudba - ať už jde o scénické instrumentálky nebo operní árie - se výtečně trefuje do jednotlivých scén a v perfektním souladu s doprovodnými zvuky dokresluje celkovou atmosféru.
Tématika ztráty paměti funguje skvěle a příběh nenápadné, křehké hlavní hrdinky (Tuva Novotny), postupně rozplétající klubko intrik a záhad, je chytlavý a téměř vůbec nenudí. Přibývání nových klíčových postav probíhá ve stravitelném a přehledném tempu a lehčí nelogičnosti v hrdinčině chování - zejména její značná naivita a důvěřivost, ostře kontrastující se schopností improvizace, odhadu a pohotového jednání - nijak výrazněji nebijí do očí a přispívají k lepší orientaci. Navzdory tomu, že film chvílemi působí jako dobře zpracovaná počítačová hra v nejjednodušším levelu, kdy do sebe vše logicky zapadá a jeden úkol plynule navazuje na druhý, ID:A ani trochu nenudí a je příjemným křížencem konspiračního thrilleru a lehčího skandinávského vztahového dramatu.
Hrdinčino postupné odhalování vlastní minulosti se dynamicky střídá s akčnějšími scénami, zdánlivá jednoduchost a přehlednost děje je nespornou výhodou filmu - hledáte-li "oddychovější" thriller se vztahovým žánrovým bonusem, hledáte-li film ze severské produkce, který má i přes svou relativní nenáročnost potenciál uspokojit i náročnějšího diváka, pak je ID:A tou správnou volbou.