Většina lidí, které Jen Bůh odpouští zajímá, o Refnovi před Drive vůbec neslyšela. Až jeho poetický novodobý noir s mlčenlivým Ryanem Goslingem dostal tohohle dánského surovce do širšího povědomí. A právě druhý Drive je to, co by většina diváků (těch, co viděli právě a jenom Drive) od jeho dalšího filmu očekávala. A nebyla by to chyba, jelikož trailery na Jen Bůh odpouští se nesly v podobném hypnotickém duchu. Přesto by člověk, který viděl od režiséra i něco z jeho starších počinů, neměl mít tak jasnou představu, co na něj mistr chystá. Například jeho trilogie Pusherů (první díl česky Dealer) je neuhlazený krutě realistický pohled do prostředí nejpokleslejších dánských grázlíků a dealerů drog zbavený veškeré poetiky a po vizuální stránce odpudivý a strohý. Aktuální novinka se ale vydala úplně jiným směrem.
Od přísně autentického přístupu se Refn přes svůj předchozí film dostal až do krajně artových lyrických vod. Pořád si zachovává snovou noční poetiku s protiváhou v podobě čirého brutálního násilí, nespojuje je ale zdaleka tak organicky. Příběh tichého řidiče byl vlastně i přes netradiční pojetí poměrně přístupnou záležitostí, která v naturalističnosti nikdy nezašla za únosnou mez a která přes mlčenlivost hlavní postavy táhla Goslingovýma psíma očima a silným, byť přímočarým příběhem. Měla jasnou narativní strukturu a ve své minimalističnosti skvěle fungovala. Jen Bůh odpouští na tohle ale rezignuje. Jestli v Drive mluvil málo Gosling, tady už nemluví skoro nikdo. Postavy pomalu kráčí chodbami, civí do kamery, civí od kamery, civí na sebe, a pokud mají stočit pohled, stáčí ho neúnosně dlouho. Film sestává takřka jen ze strohých ostře kontrastních světelných kompozic, kde figurují ve většině případů černá s červenou a kde herci pouze nečinně stojí a nechávají na sobě světlo spočívat. Bangkokské prostředí plné asijských prvků, neonové záře a ubohých existencí je naprosto bezútěšné a spolu s řídkými dialogy a Refnovou typickou temně hutnou elektronickou hudbou funguje jako perfektní atmosferická kulisa. V té se ale vůbec nic neděje. Tedy nic smysluplného. Postavy přicházejí na scénu, aniž by řádně daly najevo svůj původ a motivaci, a neexistuje skoro nic, co by výrazně pohánělo děj kupředu. Bez přečtení anotace k filmu (která je ještě na většině zdrojů bohužel dost neúplná) nemáte žádnou šanci se v první polovině filmu orientovat v tom, kdo která postava je a proč dělá, co dělá.
Tajemný thajský "cosi jako policista" s naprosto nejasným a nesmyslným kodexem a motivací vykonává brutální tresty, které nemají ani punc spravedlnosti ani punc cti. Goslingův anhedonický Julian se utápí v podivných představách zahrnujících stíny budoucnosti, vztah k thajské prostitutce a matně neznačených morálních dilematech. Jeho chování ale nevyvolává žádné sympatie ani pochopení a snad jen konflikt s despotickou matkou postavu obdařuje nějakým lidským rozměrem. Jejich podivně nestálý vztah s náznaky jakési incestní lásky taky neprochází žádným vývojem a kromě menšího objasnění na konci člověk o celé rodině nemá absolutně pojem.
Konflikt tří stran Julian-matka-tajemný zabiják se sice posouvá kupředu, ovšem neexistence výraznějších motivací a sympatií znamená, že je pouze podružnou složkou filmu, který se snaží prodávat především skrze výtvarnou stylizaci a využití brutálního násilí. Právě tohle je po fascinaci nocí a neony jediná další věc společná s Drive - hlavní hrdina přechází z extrému do extrému, z největšího klidu a míru do chladného a zuřivého násilí. Tentokrát už to ale není ten sympatický nemluva ochraňující bezbrannou Carey Mulligan. Tentokrát je tu v hlavní roli bezrozměrný charakter, jehož pár činů a emocionálních projevů vyznívá naprázdno a jeho brutalita nemá žádné vyvážení ani omluvu. Příběh nemá žádné východisko a nikdo morálně nevítězí. Vlastně vůbec nikdo nevítězí.
Refn to prostě pojal totálně lyricky. Ale přestřelil. Tady nemá smysl hipstersky hájit režisérovu opojnou výtvarnou exhibici. On sice není žádný prohřešek poskládat si film z hypnotických výjevů beze slov, ale i když mu umělecky není co vytknout, nikdo nemůže od diváka čekat vlídné přijetí, pokud se ho dílo emočně nedotýká a půlminutové Goslingovo zírání ho místy vyloženě irituje (a to je zmíněný divák velký fanda Terrence Malicka). Tahle chladná artová podívaná s asociálními postavami je holt záležitostí pro hodně úzké publikum a vysílat ji mimo festivaly je nesmysl. Za tohle nedorozumění bohužel může úspěch Drive a účast Ryana Goslinga a nasazení filmu do běžných kin se distributorům šeredně nevyplatí. Už vidím ty nechápavé pohledy lidí v sále...
Jen Bůh odpouští je nesprávným filmem na nesprávném místě. Nečekejte od něj další morálně završené Drive plné drsné poetiky. Čekejte jen červeno-černou koláž psích pohledů Ryana Goslinga a výčet způsobů, jak zabít člověka mačetou. Nicolas Winding Refn si tentokrát natočil film čistě pro sebe a nepočetnou skupinu lidí podobně ujetých, jako je on sám. Coby člověk do ní nepatřící a taky coby koncový divák, který se v kině nefalšovaně nudil, tak teď musím vynést ten nevděčný soud - Jen Bůh odpouští je jen přepálená artovka, která většině lidí nemá co nabídnout. Tečka.
