Herečka a hudebnice Dorota Nvotová se kdysi rozhodla, že se vydá do Nepálu najít sama sebe. Když poznala tamní úžasnou krajinu a styl života, uvědomila si, že vlastně nemá důvod se vracet zpátky a pokusí se začít nový život právě zde. Postupem času si tu našla rodinu, přátele, dokonce i manžela, a založila si cestovní kancelář zaměřenou na vysokohorskou turistiku. Její příběh natolik fascinoval debutující režisérku Vendulu Bradáčovou, že se rozhodla ho zachytit a natočit celovečerní dokument. Fulmaya, která dala filmu název, je přezdívka, již Nvotová získala od domorodců a později tak pojmenovala i jednu osiřelou holčičku, o kterou se starala. Mimo veškeré aktivity si totiž ještě otevřela sirotčinec, kde se snažila poskytnout nezaopatřeným dětem vzdělání a pokouší se je nasměrovat na určitou cestu a ukázat jim i jiný životní styl než ten, který znají. A v neposlední řadě ji tato činnost naplňuje. Hodnocení dokumentu bude hodně individuální a psát na něj recenzi je nevděčné a dost těžké. Záleží totiž na tom, jak je divákovi Nvotová sympatická. Je to hodně svérázná a osobitá žena a od toho se odvíjí i její vidění světa a názory na život. Nebojí se přiznat, že je naivní, a právě v tom spočívá ten největší problém. Pokud jste schopni soucítit s někým, kdo vám řekne, že hledá v lidech jen to dobré a že když je někdo idiot, není to jeho problém a ze svých chyb se nepoučí, bude se vám Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama líbit. Pokud ne, zaujmete asi vlažnější stanovisko. Celému snímku chybí výraznější konflikt nebo něco, co by ho nějakým způsobem oživilo. Nestane se tu takřka vůbec nic zásadního a i ten jediný zvrat je vlastně nedořešený a tak nějak očekávatelný. Tím se obloukem opět vracím k povaze a náhledu Doroty Nvotové. Když se na pár vteřin objeví ředitel sirotčince Happy Home, je okamžitě jasné, že s ním není něco v pořádku, protože se chová a vypadá jako typická filmová karikatura. Proto většinu diváků asi nepřekvapí, jak se později věci vyvinou a spíše se bude divit, jak je možné, že to nikdo neviděl hned. Podobně hořce úsměvné je třeba i to, když v rámci ukázky nočního života nakoupí herečka dětem nové oblečení a pošle je do ulic a po chvíli musí být natáčení zastaveno, neboť ostatní děti začaly závidět a byly na ty lépe oblečené agresivní. Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama na mě zkrátka působil dost nedotaženě a nedodělaně. Vždyť ani nějaké jasné důvody toho, proč vlastně Nvotová odjela do Nepálu, se tu nedozvíme a musíme si je domýšlet. Přitom tu je dost potenciálně zajímavých momentů, kterým vévodí pohled do fungování nepálské nemocnice. Ten ukáže nám Evropanům úplně jiný svět a přesvědčí nás o tom, že ač na ten náš všichni nadáváme, můžeme být rádi, že funguje, jak funguje. Škoda, že těchto chvil tu není výrazně víc. Film zkrátka po celou hodinu a čtvrt, kterou mu tvůrci vyměřili, pozvolna plyne dál, aniž by vlastně nabídl něco zásadního. Pokud se těšíte, že tu třeba uvidíte nějaké malebné záběry na horskou krajinu, tak spláčete nad výdělkem, protože těch se určitě nedočkáte. Na druhou stranu se alespoň Bradáčová řemeslně ukazuje ve velmi dobrém světle a vypomáhání si zrychlenými scénámi se ukazuje být velmi nápadité a zajímavé. Z tohoto hlediska se nasazení na velké plátno dá bez problémů obhájit, protože některé obrazové kompozice jsou vskutku uchvacující. Jelikož je Dorota Nvotová také hudebnice, doprovod k filmu obstarala sama a nelze k němu mít větších výhrad. I onen některými kolegy kritizovaný často opakovaný ústřední motiv mi nějak zvlášť nevadil a naopak mi přišel výstižný a zcela přesně použitý. Jenže to je žel bohu vlastně to jediné, co ve mně pár dnů po zhlédnutí zůstalo. Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama není vysloveně špatný dokument, jen jeho hlavní hrdinka je tak svérázná, že nesedne každému. O jeho nasazení do kin se však kvůli mizivému komerčnímu potenciálu dá pochybovat a nezbavíte se otázky, zda by mu neprospělo lehké prostříhání a uvedení na televizní obrazovku, která toho přece jen snese víc.

Český trailer filmu Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama