V roce 1959 se v horách severního Uralu za nevysvětlitelných okolností nalezla mrtvá těla devíti mladých studentů. Renny Harlin se v novém filmu natočeném podle skutečných událostí vydává na nebezpečné pátrání v jejich stopách.
S nostalgií vzpomínám na první filmy
Rennyho Harlina. Ať už to byla béčková
Věznice, kterou bylo možné najít na pultech bujícího trhu videopůjčoven raných devadesátých let, nebo na
čtvrté pokračování kultovní hororové série Noční můry z Elm Street známé i z našich kin.
Harlin pak
druhým dílem Smrtonosné pasti potvrdil, že se na hollywoodské půdě objevil schopný tvůrce, který si dokáže poradit i s trikově náročnými a finančně nákladnými projekty. Když pak spojil síly se
Sylvesterem Stallonem, vyšla jim z toho parádní akční horská jízda
Cliffhanger, která byla vydařeným hercovým návratem k akčním filmům po jeho neúspěšném koketování s komediemi
Stůj, nebo maminka vystřelí! a
Oskar.
Pro
Harlina to znamenalo další hvězdný růst a chvíli to vypadalo, že by se klidně mohl propracovat do áčkové režisérské ligy po bok velikánů typu
Spielberga či
Zemeckise. Jenže jeho slibně nastartovanou kariéru razantně utnul naprostý komerční krach pirátské akční komedie
Ostrov hrdlořezů. Tento film je dokonce v Guinnessově knize rekordů uveden jako největší komerční propadák všech dob.
Harlin může být vlastně rád, že i po takové katastrofě mu nebylo znemožněno dále pracovat. Dále pak točil více či méně podařené spíše tuctové záležitosti jako
Útok z hlubin či
Lovci myšlenek a upřímně řečeno jsem přestal jeho další tvorbu sledovat. O to větší a příjemnější překvapení pro mě nyní znamenalo opětovné setkání s tímto už léta amerikanizovaným Finem.
V novém filmu se režisér vrací do podobného prostředí jako ve svém asi dosud nejúspěšnějším filmu
Cliffhangerovi a dokazuje, že natáčení v extrémních a nejlépe v zasněžených horských podmínkách mu nikdy nedělalo žádné problémy.
Záhada Hory mrtvých je natočena podle skutečných událostí tzv. incidentu u Djatlovova průsmyku v Rusku. Skupinka devíti mladých lidí tam tehdy pod Horou mrtvých přišla za záhadných okolností o život. Událost neměla očité svědky a dodnes se neví, co bylo příčinou jejich smrti a co se tam vlastně událo. Sovětské úřady tehdy za příčinu tragických a nevysvětlitelných událostí označili sílu přírodních živlů.
Tvůrci zde sice vychází z faktů, ale vzhledem k širokým možnostem výkladu okolností této tragédie měli hodně volné ruce k fabulaci. Nyní, několik desítek let po tragickém incidentu, se rozhodne pětice tentokrát amerických studentů znovu vydat na místa nešťastné události. Jednak se chtějí pokusit přijít záhadě na kloub a také tuto expedici berou jako výzvu k testu svých schopností přežít v náročných horských podmínkách. Celou svou výpravu od úplných počátků, balení a přípravy přes cestu až po příjezd na místo a samotnou pěší túru na sněžnicích k Hoře mrtvých si pětice zaznamenává na digitální videokameru.
Harlin svůj film pojal jako pseudodokumentární drama s mysteriozními prvky ve stylu
Záhady Blair Witch a teprve v závěru razantně mění žánr směrem k sci-fi hororu. Nutno říci, že obě zvolené žánrové polohy zvládl s technickou bravurou a inscenační jistotou a stále dokazuje, že svůj velký talent a potenciál neztratil. Film se rozjíždí v „prázdninově“ lehkém duchu odpovídajícímu povznesené náladě studentů. Pětice bere tuto výpravu jako dobrodružný trip a příjemné zpestření svého studentského života. Jakmile se ale skupinka octne v drsných přírodních podmínkách a v „nepřátelském“ cizím prostředí, atmosféra rázem houstne. Postupně se do děje přidávají temnější tóny a varovné signály upozorňující, že toto nebude jen další příjemně vzrušující horská expedice ani prázdninový výlet.
Z vizuálního hlediska
Harlin obratně pracuje s ručním digitálním obrazem videokamery, kterým vždy jeden z pětice studentů zaznamenává běh událostí. Valná většina záběrů je pořízená právě z úhlu pohledu jedné z postav a divák má proto neustále velmi nutkavý pocit, že je autentickým účastníkem výpravy. Brilantně se mu daří zvyšovat houstnoucí a tísnivou atmosféru a vršením různých falešných stop i nešťastných či pseudonešťastných náhod zvyšovat napětí, aby vše nasměroval k nečekaně akčnímu finále. I když je právě poslední, už otevřeně hororová čtvrthodinka typicky béčková, stejně mi, ostatně jako celý film, slušně zabrnkala na nervy.
Já osobně jsem byl se
Záhadou Hory mrtvých spokojen. Ani na chvíli jsem se u ní nenudil, a i když to není ten „starý dobrý“
Renny Harlin, rozhodně mě příjemně překvapil a nezklamal. Skoro by se dalo říci, že se vrací do režisérské formy, jak si ho pamatuji z jeho nadějných začátků.
Originální trailer filmu Záhada Hory mrtvých