V současné severské kinematografii je znatelný silný trend kriminálních thrillerů, které se pokoušejí vyrovnávat s temnými úseky vlastní historie. Call Girl se od nich odlišuje například zasazením do dobových kulis a vytvářením iluze 70. let, což je patrné i z estetiky filmového plakátu. Mikael Marcimain se snaží uchopit atmosféru, která v té době panovala ve Švédsku. U moci jsou sociální demokraté a společnost se po bouřlivých událostech v roce 1968 liberalizuje. Uvolňování poměrů je ve filmu ilustrováno nejrůznějšími – jakkoli z dnešního pohledu občas bizarními – novelami zákonů (snížení hranice sexuální zletilosti a přehodnocení sexuálně motivovaných zločinů), projevy politiků usilujících o znovuzvolení (rovnoprávnost žen, sociální reformy) a dalšími situacemi, které poukazují na palčivost probíhajících společenských proměn. Souběžně s tím se odvíjí příběh hlavní hrdinky Iris (Sofia Karemyr), který stojí v protiváze k politické linii. Ukazuje se, že velké plány směřující k otevřené společnosti jsou jen prázdné řeči, které maskují reálnou situaci (prostituce, drogy a dekadentní večírky). Irisin osud reprezentuje ony malé individuální dějiny, které jsou hluboce ovlivněny těmi velkými. Dva paralelní příběhy mají mnoho styčných ploch a z jejich konfrontace vystupuje skutečnost odhalující odvrácenou stranu světa těch, kteří stojí u moci. Logicky pak všechny situace, do kterých se Iris dostává, mají svůj předobraz v politických diskuzích, předvolebních machinacích veřejných činitelů a policejní korupci. Většinou do sebe obě dvě linky přirozeně zapadají a ukazují danou problematiku z různých úhlů pohledu. Přesto je v několika scénách patrné, že jsou na sebe naroubovány až příliš mechanicky. Například, když se jeden z funkcionářů zasazuje o změnu trestní zodpovědnosti za zneužívání dětí a následně v hotelovém pokoji platí Iris za vykonané služby. Ve svrchní úrovni Call Girl mapuje danou historickou událost. V druhém plánu pak tematizuje fenomén moci. Na jedné straně je to Iris, která se už několik let propadá sítí ústavů pro mládež, se stále přísnějšími pravidly pro nepřizpůsobivé. Postupně si uvědomuje, že její moc spočívá v jejím mládí a kráse. Přesně v tu chvíli se na scéně objevuje Dagmar (Pernilla August), majitelka výnosné sítě prostitutek napojené především na vysoce postavenou klientelu. Je to ona, kdo ukáže Iris, jak může svou moc jednoduše využít a zpeněžit. Peníze jsou také forma moci. To, co se odehrává na večírcích pořádaných vrchní bordelmamá Dagmar, se do velké míry podobá situaci u nás v době normalizace, především, co se osazenstva týče. Jsou to mocní muži z řad politiků, veřejných funkcionářů a policistů. Slizcí, přiopilí papalášové, jejichž nejoblíbenějšími radovánkami jsou soukromé seance za zavřenými dveřmi, kde šampaňské teče proudem, drogy se povalují v každém šuplíku a mezi tím se proplétají polonahé omámené dívky. Tito lidé představují oproti Iris druhý typ. Mají v rukou výkonnou moc a považují ji za své nezadatelné právo. Jsou si tak jistí sami sebou, až to v nich vyvolává dojem, že jsou nedotknutelní a mohou si dělat, co chtějí. Zvlášť, když se nalézají za neproniknutelnou zdí korupce, vydírání a protislužeb. O jejich moci se na vlastní kůži přesvědčí nejen Dagmar, ale i hlavní vyšetřovatel celé aféry John Sandberg (Simon J. Berger). Ve chvíli, kdy hrozí skandál, nikdo ani na vteřinu nezaváhá a Dagmar je hozena přes palubu jako obětní beránek. John, i přes stupňující se výhrůžky, neochvějně pokračuje ve vyšetřování, což ho v konečném důsledku stojí život. Po obsahové stránce Call Girl určitě obstojí. Bohužel za zručně vypointovaným příběhem lehce pokulhává formální stránka. Filmu by také určitě prospělo zkrácení. Některé pasáže jsou zbytečně rozvláčné a narušují celkovou dynamiku filmu. Také způsob snímání je problematický. Kamera (Hoyte van Hoytema) je neustále v pohybu, v rámci dlouhých jízd se bez přestání švenkuje a zoomuje. Zpočátku tento přístup vypadá neotřele, ukazuje více obrazových plánů nebo akcentuje dané fragmenty scény. To konvenuje se dvěma tematickými liniemi, nicméně po čase takový postup omrzí. Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout celkovou vizuální estetiku a příjemný soundtrack evokující sedmdesátá léta.

Originální trailer filmu Call Girl