Rozbitý svět je především sociální drama a to rovnou silným kalibrem v nejlepší britské tradici, ať už mluvíme snad o nejlepším britském filmu Nahý, u nás populárním Billym Elliotovi, jehož rodina bydlí v dělnické komunitě a otec je stávkující horník, nebo úspěšném snímku Fish Tank, kde debutovala Katie Jarvis – v Rozbitém světě pro změnu stojí poprvé před kamerou famózní Eloise Laurence.
Brit koukající se na snímek v současnosti, kdy půlka země slaví smrt Margaret Thatcherové, pravděpodobně rozčarováním hodí na plátno...uhlí. Ve velké míře totiž debutující režisér Rufus Norris, na základě stejnojmenné novely Daniela Claye, nabízí portrét moderní Británie, jak jinak než rozbité. Tři domy na konci ulice, tři společenské třídy, dvě neúplné rodiny, třetí „nemocná“ a do toho všeho doslova rozbitý pár. A děti si nemají kde hrát, jedinou zábavou pro ně je jakési skladiště plné všeho, co dříve žralo benzín – od auta, přes karavany, až po čluny. V takovém prostředí probíhají všechny dětské „hry“ či spíše hrátky, počínaje první nevinnou pusou.
Nejvyšší třídu při tom ve filmu zastupuje Tim Roth, právník a zároveň otec „Skunk“ (přezdívka postavy Eloise Laurence), jejichž společné scény vám v daném rámci mezilidských vztahů (těch už skutečně rozbitých) nejen metaforicky vykouzlí úsměv na tváři a jsou tak jedinými skutečně příjemnými momenty z celé stopáže. Střední třídu reprezentuje učitel Cillian Murphy, jenž má vztah s au-pair z první rodiny. Nejnižší třída je pak vykreslena rodinou opuštěného agresivního otce (Rory Kinnear), který vychovává tři náctileté dcery. Zvláštní kapitolou pak je třetí rodina - starší pár se svým synem, který evidentně není zdravý a jehož inteligence je snížená.
Film je však naprosto racionální, motivy každé postavy jsou univerzálně srozumitelné – i agresivní otec pouze brání své dcery, které mu lžou také ze svých rozumných důvodů, a snaží se ho pouze ochránit. Nutnou potřebou je zmínka o Robu Hardym, jenž stál za citlivou kamerou zodpovědnou za veškeré pozitivní emoce ve filmu a který má na svědomí například vynikající Boy A, film v němž na sebe výrazně upozornil Andrew Garfield. Detailní záběry se střídají s těmi dynamickými, rostřesenými, k nimž posloužila ruční kamera. Hardy v úvodu ukáže hlavní veselou postavu Skunk se sluncem v zádech, jen aby ji náhle v ostrém kontrastu postavil do stínu a položil tím otázku, na kterou na konci odpovídá celý film – dokáže Skunk vyjít ze tmy?
Skunk, hlavní postava filmu, je v první řadě svědkyně všech možných variant opouštění mezi lidmi, v druhé řadě veškerá cizí rozhodnutí dopadají na ní a tak často slýchané „je to ještě dítě, nemůže mít starosti“ opět neplatí. Vynikne to v porovnání s nezodpovědnou sprostou mladou sousedku, která zosobňuje vše negativní - obě však předčasně dospívají, jedna psychicky, druhá fyzicky.
Položena je tím otázka, do jaké míry zodpovídáme za vlastní životy. Skunk dělá správná rozhodnutí, ale špatná rozhodnutí ostatních dopadají na ní a to jí pochopitelně zviklá na špatnou cestu – což ale není v jejím případě první vpich do žíly, ale čokoláda na posezení. Mentálně to vede k přesvědčení, že se „všechno pokazí, všechno se vždycky pokazí“ a na závěr vyvolává otázku: „Proč se dějí jen špatné věci?“ (Odpovědi a návody, jak to změnit, prosím na můj email, děkuji.) Pravděpodobně je to velkým počtem postav - dění ve filmu se však nezdá vykonstruované a divák by neměl mít výrazný problém s autentičností. Zároveň díky množství neznámých „herců“ působí film naprosto civilně. „Čerstvě“ pak působí i mezinárodně známé herecké hvězdy.
Tam, kde na konci recenzí bývá „události nabírají na intenzitě a film spěje k neodvratitelnému konci“, bude na konci tohoto textu stát, že naopak "děj v posledních deseti minutách spěje do lehce odvratitelného konce", protože spočíval na volbách postav. Paradoxně to pomáhá závěru, který je extrémně napínavý a divák zaujatý předchozím děním ho nebude sledovat s klidem.
I přes několik vtipných situacích film není pochopitelně veselá záležitost, to však rozhodně neznamená, že vám nezpříjemní večer. Naopak, Rozbitý svět si zaslouží výraznou pozornost i za hranicemi Velké Británie, protože jeho „rozbitost“ neplatí jen pro "post-thatcherovskou" scénu vlastní země, ale rozhodně sedí i na post-totalitní země. Samozřejmě je možné, že v podstatě optimističtí lidé ho jen těžko ocení. Přesto nepochybuji, že snímek si své diváky najde - samozřejmě to budou spíše ti, kteří neholdují filmům s ročním rozpočtem Českém televize, ale i tak je Rozbitý svět jednoduše dalším malým velkým filmem, který by vám rozhodně neměl uniknout.
