IMAXový ambiciózní sci-fi thriller se na diváka šklebí z ponuře čisté budoucnosti, ve které lidstvo sice vyhrálo celoplanetární válku s cizí mimozemskou rasou, ale kvůli zničení Měsíce a následné devastaci povrchu Země muselo svůj domov opustit a přesídlit se na Titan. Nový film Josepha Kosinského bude spolehlivě uspokojovat fandy žánru a frustrovat nejen studenty scenáristiky, ale i typického diváka s jeho selským rozumem. Chytrých sci-fi snímků je skutečně jako šafránu a Nevědomí toto pravidlo částečně potvrzuje. Popcornové zástupy před kasami multiplexů čekající dalšího hračičkového, barevně vyvoněného a přetechnizovaného TRONa v bílém kabátku, budou zklamáni. Ano, jisté shodné prvky Kosinského režii zůstaly, trefně nazvané Nevědomí má ale dějově mnohem blíže ke kultovním trhákům jako je Matrix nebo jiným komornějším kouskům - například ke skvělému Moon režiséra Duncana Jonese. Pevný základ post-apokalyptického světa připomíná mnohem více setting Falloutu a pozůstatky lidí na něm žijící táhnou zase někam do prvků Shadowrunu. Je to vskutku vybublaná polévka kořením vábným, na které má režisérský rodák z Iowy zkušený nos - před konzumací ale silně doporučujeme nenačítat všemožné spoilery z recenzí, popřípadě komentářů na čsfd. K vystřílení hlavní munice totiž dochází v první půli, byla by škoda celou dobu vědět, co dalšího čeká "Alenku v králičí noře". Za prvních deset minut rychle zašustí hned několik stránek scénáře, během kterých nepozorný divák ani nepostřehne podobnost s dalšími audiovizuálními díly, ať už filmovými či počítačovými (koho ještě nad obrázky z filmu nenapadl Portal z dílny Valve?). Z plátna se z povinnosti vysype dostatek více či méně smysluplných informací nezbytných k plynutí děje a žánrová estráda může začít. Kosinski bere otěže pevně do rukou a brzo rozjede dynamickou sci-fi lahůdku, která ve spoustě momentech katapultuje fanoušky ze sedaček a vynutí si i nějaký ten "wow" efekt. Přitom se v působivých, scénických monumentech nebojí zastavovat také v maličkostech, které hrají na lidštější notu. Jackovy přelety nad zpustošeným zemským povrchem tak střídá například za parádní svíčkovou a následně bazénovou scénu, kde kromě vztahového důrazu spojeného s parádně zvoleným songem dílny M83 demonstruje i schopnosti techniky v prakticky nulovém osvětlení. Práce kamery a veškeré vizuální cítění uvnitř řídící věže dua postav je impozantní. Tyto části společně s průlety nad prašnou krajinou, výhledy na obří fůzní generátory sající mořskou vodu, prázdné kaňony s vyhořelými hlídacími droidy a Jackovy safe haven uprostřed poslední zeleně dotváří silnou, vtahující atmosféru. Kinematika stále pracuje a hlavní postava pobíhá v kouřové apokalypse havarované lodi s rozházenými záchrannými moduly posádky všude kolem. Do tohoto pekla v prostorovém zvuku přilétají droidi a sedačka v kinosále rezonuje s divákovým blahem. Akce je živelná, dynamická a přehledná. Žánrový rámec je tak naplněn téměř bezchybně. Menší zlom přichází po první hodině stopáže. S postavou Olgy Kurylenko se děj paradoxně zasekne, scénář skáče na první kolej a režisér najednou sám neví, o čem to vlastně vypráví. Děravost příběhu se začne silně projevovat v dialozích a několik větších či menších twistů to nemá šanci zachránit - divákovi navíc celkový obraz děje dosedne až při závěrečných titulcích, což je špatně. Zvraty ve svých velkých napínavých chvílích místo zadržovaných dechů zvedají obočí. Na druhou stranu lze některé z nich obtížně předvídat a možná tak dojde k nejednomu překvapení. Zajímavě ale nevyznívají ani postavy, které už sice nejsou žijící digitální reprezentace jako v TRON: Legacy, k pocitu skutečnosti jim ale pořád ještě jistá dávka lidskosti chybí. V rámci žánru to je ale naštěstí snadno odpustitelné. Lidskost ale může divák rozpoznat v hereckém výkonu Toma Cruise, který je více než sympatický. On vlastně nikdy neměl vyloženě špatnou roli, nabubřelý tatík z Války světů mu ale nějak zkazil renomé a teď se na něj dívá skrz prsty (na Magnolii si málokdo vzpomene). V Nevědomí je ale sebevědomě zpátky a s přehledem odtáhne celý snímek sám, Olga Kurylenko ho v tom dokáže místy podpořit, stejně jako charismatická britka Andrea Riseborough. Zajímavým zpestřením je Nikolaj Coster Waldau, který si na Island skočil ze setu Hry o trůny, kde ztvárňuje nepříliš populárního Jamieho Lannistera (podobná hajzlíkovská role v Nevědomí mu sedla). Lze napsat, že vizuál je ve všech spektrech dechberoucí. Je to ale zbytečné, dokud tu konverzi z osmi na 4K neuvidíte sami. Menší šířka pole formátu je určena přímo pro kina IMAX a nestyděl bych se jí přirovnat k 70mm kinofilmovým pásům z posledního Temného rytíře. V kombinaci s vrstveným ozvučením tak hrozí silná závrať a fanatická oddanost práci vizuálních a zvukových umělců snímku. Kosinski tedy nakonec vykročil po správné pěšince, naučil se psát o věcech, co dávají alespoň trochu smysl, v jejich velikosti se ale občas ztrácí a s komorností se mu vyprávění rozpadá pod rukama. Se vším ostatním se mu ale povedl pomyslný touchdown, kterým ukázal, jak daleko se od svého pokračování Trona dopracoval. Nevědomí se vryje do paměti zajímavými nápady, svěží akcí, všestranným minimalismem, dechberoucím audiovizuálem a navrch přidá i pár témat spojených s domovem a lidskou identitou. Jen ten příběh mohl doklapnout trochu dříve než při závěrečných titulcích. Nezbývá než říct, že to Joseph i se zbytkem ansámblu zvládl. Efektivní tým? To si pište. P.S. V následujících dnech také čekejte recenzi jedinečného soundtracku - po jeho poslechu se totiž už nebudete chtít kochat obzorovými atomovkami jinak než s M83 ve sluchátkách.
Český trailer filmu Nevědomí