Bývalí parťáci Doc (Christopher Walken), Val (Al Pacino) a Hirsch (Alan Arkin) jsou jako tři mušketýři po dvaceti letech, a pak ještě po deseti letech. Teď si představte, že d´Artagnan konečně není na pořadu dne, a mušketýři jsou opravdu tři. Na rozdíl od Athose, Porthose a Aramise nežije trojlístek Stevensových hrdinů ve Francii 17. století, ale v současné Americe a místo kordů má slušný arzenál. Úhlavním nepřítelem pak není proradný kardinál, ale jejich bývalý zaměstnavatel, mafiánský boss Claphands (Mark Margolis). Ten je nejprve – podobně jako Mazarin mušketýry – málem obrátí proti sobě, ale přátelství se nakonec ukáže jako silnější impuls. Další paralela by se dala najít i ve smyslu pro spravedlnost, jakkoli vysloužilí kriminálníci napravují (staré i nové) křivdy dost svérázným způsobem. Doc, Val a Hirsch vypadají jako neškodní, trochu podivínští staříci, ale zdání klame. Když jde do tuhého, umějí se o sebe postarat a natřít to i o několik desítek let mladším a drsným hochům nesmiřitelného šéfa podsvětí Claphandse. Jakkoli režisér vsadil spíše na model konverzační komedie než na akční thriller, když se hrdinové rozhodnou jednat, je jasné, že za ta léta v ústraní nejenže nevyšli ze cviku, ale navíc se u toho královsky baví. To je patrné například v honičce s policií nebo ve scéně, kdy poměrně osobitě pomstí znásilněnou dívku, kterou naleznou v kufru ukradeného auta. Neztrácejí smysl pro humor, ani když se situace přiostří, a v duchu správné konverzačky každý podle své nátury dění komentuje. Co také zločincům po sedmdesátce zbývá. Doc, Val a Hirsch jsou gangsteři ze staré školy. A i když se pohybují mimo zákon, mají smysl pro čest, přátelství a grácii. Moc dobře vědí, že jejich čas je limitovaný nejen věkem, ale i Claphandsovým ultimátem. Přesto nejsou sentimentální, snad jen trochu nostalgičtí, a snaží se využít ubíhající hodiny na maximum. Jako za starejch časů je svým způsobem road movie, v níž se hrdinové přesunují z místa na místo a pod vlivem nových událostí a zkušeností přehodnocují svůj pohled na svět. Bildungsroman, v němž se přátelství Docka a Vala postupně proměňuje. V úvodu jede Doc s pistolí za pasem vyzvednout právě propuštěného Vala. Ten ho přivítá slovy, že vypadá jako hovno. Jejich setkání v sobě nese všechny aspekty rozpačitosti a póz lidí, kteří se kdysi dobře znali a kteří si po tak dlouhé době zprvu nemají co říct. Val je po dvaceti osmi letech ve vězení jako utržený ze řetězu a chce si naráz vynahradit všechny radovánky, které propásnul. Doc je rozpolcený a neví, jak se zachovat. Nejradši by zůstal ve své roli rezignovaného důchodce, který od okolního světa žádá jediné – aby mu všichni dali pokoj. Postupem času si na sebe zvykají a minulost ožívá. Skuteční přátelé si vždy budou vzájemně krýt záda, jakkoli to může znamenat oběť nebo hledání ztracené odvahy. Doc a Val dokážou, že jim kuráž rozhodně neschází. Vysvobodí třetího parťáka Hirsche z domova důchodců a vydávají se na noční tah. Celý film se skládá z uzavřených epizod. Některé z nich mají formu skečů, jiné jsou krátké, žánrově vypointované příběhy. Jednotlivé scény na sebe plynule navazují, točí se v cyklech a navzájem se umocňují (zmožený motiv posledního jídla, opakovaná návštěva bordelu). Každá z nich je sama o sobě dobře vypointovaná (vykradení lékárny, obchodu s obleky) a zároveň hladce zapadá do vnitřní logiky děje (krádež auta, pomsta znásilněné dívky). Motivy se přelévají a stmelují vyprávění. Doc, Val a část filmu i Hirsch se vrací na stejná místa, ale v přeneseném slova smyslu se pokaždé o kousek posunou. Nikdy nejsou dvakrát těmi samými lidmi. Pod vlivem událostí se charaktery postav lehce proměňují a divák se o nich dozvídá víc. Všechny situace směřují k závěrečnému vyvrcholení, kdy se Doc a Val vzepřou svému údělu, který na začátku odevzdaně přijali jako neoddiskutovatelnou nutnost. Snímek Fishera Stevense stojí především na výtečně napsaném scénáři (Noah Haidle) s dobře vystavěnými dialogy a hereckých výkonech charismatických legend stříbrného plátna. Jako za starejch časů dostává českému překladu názvu a inspiruje se poetikou amerických kriminálek ze 70. let, což je patrné i z estetiky filmového plakátu. Autoři se nesnaží o průlomové sdělení, které by nás donutilo podívat se na určitou problematiku z jiného úhlu. Téma stárnutí a přátelství, které by se jednoduše mohlo zvrtnout v kýčovitý sentiment nebo pochmurné bilancování, je zde podáno s lehkostí a nadsázkou. Jde o čistou, plnokrevnou zábavu a radost z vyprávění. Nic víc, nic míň.
Oficiální trailer filmu Jako za starejch časů