V Bruggách je bravurní žánrovka. Skloubení fungujícího scénáře s charismatickým Colinem a všudypřítomným irským akcentem je pěšinou k plným kinosálům s vděčně spokojenými filmovými diváky. Nájemní zabijáci jsou věčné téma a kouzelné prostředí belgického maloměsta vytvořilo pro snímek unikátní atmosféru. Ta je společně s černým humorem absurdních situací v nevšedních scénách pro toto existenciální drama/thriller charakteristická. Je to také snímek, který jako první probleskl myslí naprosté většině lidí po shlédnutí prvních trailerů k McDonaghově novince, Sedmi psychopatům. Film se vznáší v podobně načechraném oblaku vtipu, nadsázky a ironie, postrádá ovšem reálné charaktery a stupňovaný tah na branku, který se v minulém režisérově filmu rozjel s příchodem postavy Ralpha Fiennese. I když byl opět, v rámci filmu, charakteristický. Na kolena ho také sráží možná až příliš exotická stavba, která si sice vkusně vytváří sympatie děláním si srandy sama ze sebe (a ze všech jejích žánrů), zároveň se ale celá hroutí svou zkratkovitostí a emoční plochostí. Možná je to ale právě ta kulisa reality, která může za Martinovy útrapy. Bruggy stavěly na absurditě, která se ale dala reálně kamkoliv zasadit, jakkoliv nepravděpodobná se mohla zdát. Psychopati jsou proti tomu už tak vzdáleni skutečnosti, že se jim přirozeně nechce věřit. A vlny nedůvěry se později sráží ve scénách, které důvěru diváka vyžadují, a vytváří tak zbytečné problémy, které pramení už z jádra díla samotného. Skákání mezi žánry a zkratkovité, nerozvedené myšlenky nejsou receptem na úspěch. Transparentnost dvou hlavních filmových linek je vysoká a po úvodním přelévání mezi dvěma se začnou příběhová pravidla regulérně porušovat na úkor zábavy. Přitom jde o logikou zajímavě postavený příběh, který obsahuje mnoho chytrých twistů a spoustu originálních nápadů. Transformace logických spojů do přešlapů je o to více nepochopitelná. Postavy jsou uchopeny příliš archetypově, i když s důvtipem a legračně. Dáno je to opět žánrem, který toto vedení herců vyžaduje - Farrell se pomalým psaním scénáře k jeho chystanému filmu veze na vedlejší koleji hned pod Samem Rockwellem, který si prakticky celý film krade pro sebe (a jde mu to skutečně velmi dobře). Christopher Walken krade tak akorát psy, které později za štědrou úplatu vrací majitelům. Herecky to zvládá skvěle a často z něj mrazí v zádech. Psi jsou definicí příběhové konstrukce snímku - jedná se o ukradeného shih tzu, jehož páníček je shodou okolností Woody Harrelson, další z psychopatů a mimo jiné gangster, který svého čoklíka zbožňuje jako nejvyšší božstvo. Právě střílené dialogy mezi triem "hrdinů" a jedním zlounem jsou motorem, co táhne film kupředu, vtípky, narážky, a v neposlední řadě taky skvělá sekvence přestřelky na hřbitově, která kontrastuje s hereckým talentem Sama Rockwella. No shootouts? McDonaugh má už za sebou velké úspěchy; kromě Ceny Akademie za svůj debut Six Shooter byl se svým štábem hvězdou Sundance s Bruggy. I přes jeho věk se v Hollywoodu stále ještě zaučuje a Psychopati jsou příkladem možná příliš velké sebedůvěry ve zpracování rozmanitějších témat, která odporují povětšinou používané lineární logice filmových příběhů. A je to sakra dobře, Martinovi fandím a obrovsky se těším na jeho další výtvory. Sedm psychopatůje dalším krokem k nesmírně zajímavému profilu režiséra. I když se nejedná o ten nejúspěšnější krok, je to stále posun.

Český trailer filmu Sedm psychopatů