Takhle že žije současná dospívající generace? Tímhle se baví? Co z nich může vyrůst? A jak to bude vypadat, až dospějí a stanou se z nich hlavní "tahouni" společnosti? Pokud chtěla režisérka Maja Milos vyvolat svým filmem podobné otázky, pak se jí to beze zbytku povedlo. "Kids nového milénia" svým provokativním dílem představuje jako ztracené děti nespokojených rodičů, většinou zklamaných svým vlastním životem. Hlavní hrdinkou snímku, který postrádá jasnou dějovou linku, je šestnáctiletá Jasna. Klip vypráví úsek z jejího života v současném Srbsku - zatímco navenek se jeví jako celkem spořádaná studentka, se svou partou po večerech a nocích pořádá divoké party. Nechybí na nich notná dávka alkoholu, drogy, ani nezávazný sex. Volný čas tráví spolu s kamarádkami hlavně sledováním Facebooku a sháněním co nejvýstřednějšího oblečení ve stylu Julie Roberts coby Pretty Woman. Film ale zároveň sleduje i problémy Jasniných rodičů (kromě jí samé) - matka se snaží živit, jak může, a shání peníze na operaci svého manžela, jenž má rakovinu (což mu ovšem nijak nebrání v popíjení rakije). Neutěšené rodinné zázemí Jasna ze svého života zuby nehty vytěsňuje a snaží se tvářit, jako by se nic nedělo. Což ovšem přivádí matku (a tím pádem i celý zbytek rodiny) k šílenství. Argumenty typu "Víc než vlastní otec tě zajímají nové džíny" Jasnina matka právě nešetří. A třebaže jsou očividně pravdivé, dopadají samozřejmě na naprosto neúrodnou půdu. Mladá rebelka si totiž jede výhradně po vlastní ose a vážně bere vlastně asi jen sama sebe. A o rok staršího Djoleho, kterého si vyhlídla jako svého budoucího milence a přítele. Film ostatně začíná scénou, kdy se mu na jednom mejdanu sama nabídne k souloži - a on překvapivě odmítne. Tím začíná celý Jasnin promyšlený hon, v němž ji Djole dlouho odmítá a místy i dost ponižuje. Společníkem při intimních chvílích, jakýmsi němým voyerem, se jim stává mobilní telefon. Jakoby jim ten přístroj odpouštěl a schvaloval sexuální zvrácenost, která je jim nakonec i hlavním prostředkem k "duševnímu" sblížení. Které ovšem přichází až po sadomasochistických orgiích. Záběry z kamery onoho mobilního telefonu dodávají filmu na pocitu, že se díváte na skutečný dokument. Detailní záběry sexuálního styku a pohlavních orgánů obou hrdinů hraničící s pornem jsou tu použité jako jakési utvrzení, že "tohle je opravdu realita!". Ve filmu si je až na výjimku ale nikdo zpětně nepouští ani neprohlíží, čímž zůstávají naprosto samoúčelové a vlastně i zbytečné. Autorka prý chtěla Klipem poukázat i na fakt, že moderní techonologie mění mezilidské vztahy a dokonce i ty milostné - podle všeho si myslí, že je mění k horšímu. Tohle tvrzení ale ve filmu postrádá reálný podklad, což mu dle mého názoru škodí ze všeho nejvíc. Klip se nevyhnul největšímu nebezpečí, které hrané dokumenty skýtají - na právoplatný dokument je příliš neuvěřitelný, protože v něch chybějí fakta. Na druhou stranu ale film není vystavěný ani na scénáři a příběhu, takže by neobstál ani jako celovečerní drama. Hlavní milostná zápletka je příliš plytká a osudy poválečné generace Srbů (Jasniny rodiče) a jejich dětí jsou tu nahlíženy jen velmi povrchně a jakoby mimoděk. Nejvýmluvnější je asi moment, kdy ve škole triumfují Jasna s Djolem a jejich partou nacionalistickým pokřikem: "Seru na Ameriku, seru na Facebook, Kosovo patří Sbrsku!" Nejsem schopná díky nulovým zkušenostem hodnotit, nakolik film reflektuje život teenagerů v současném Srbsku - stejně jako většina českých diváků -, a tak nezbývá než režisérce věřit. Třicetiletá Maja Miloš vystudovala režii v Bělehradě a Klip je jejím hraným debutem, letos s ním získala hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu. "Moje dětství nebylo zrovna radostné, probíhala válka. Dnešní společnost v Srbsku je ovlivněna ztrátou hodnot a totální apatií. Starší generace je konzervativní a mladí lidé proti ní rebelují často v rovině milostných vztahů. Tato jejich temná vášeň hraničí až s agresivitou," tvrdí Maja Miloš. Původně prý napsala scénář o osmnáctiletých Srbech, po krátkém průzkumu ale věk hlavních hrdinů snížila. Ze stovky dotazovaných dětí ve věku od 14 do 16 let mělo totiž zkušenost s doma natáčeným a on-line přenášeným sexem. Tahle fakta se ale v kině nedozvíte. Ze snímku samozřejmě vytušíte, že dnešní mládež je podle tvůrců zkažená až do morku kostí (neříká tohle ale každá rodičovská generace?), a v podtextu jasně rozpoznáte i přesvědčení, že v těch dětech stále dřímá jakási vnitřní čistota a nevinnost. A především touha po vnitřní osobní svobodě, se kterou si podle všeho ale neví rady ani autorka Maja Miloš. Klip by podle všech pravidel měl být uváděn do distribuce jako "mládeži nevhodný". Další paradox - jak může být snímek nevhodný pro samotné cílové publikum? Stejně jako je naprosto nevhodná i muzika, kterou si srbské děti pouštějí z kazeťáků proklatě nahlas při svém sexuálně-násilnickém harašení? Film se tak chtě nechtě ocitá v pomyslné slepé uličce. Třebaže vás totiž jeho obsah může šokovat a vyburcovat k nějakému následnému přemýšlení na tématem, dospějete velmi rychle k závěru, že některé věci je asi lepší nevědět. Že zavírat oči před realitou může být sice bláhové, ale občas je blahosklonně přivřít taky nemusí být na škodu.

Český trailer filmu Klip