Radiolog Adam je dispečerem sportovního letiště u západní hranice Československa, za odposlouchávání lidí a hledání kompromitujících materiálů dostane požehnání soudruhů ke svatbě s dcerou emigranta a Státní bezpečnost pak mladým manželům přidělí první společný byt. Nový český film Konfident v hlavní roli s Jiřím Mádlem není ale komedií, která by podobné činy omilostňovala – jako třeba Hřebejkovy Pelíšky nebo Zelenkovi Knoflíkáři. Ústupek hlavního hrdiny má neodvolatelné následky. Konečně se někdo odvážil vstoupit na tenký led a natočit jakž takž reálný pohled na traumatickou dobu, která pro generaci tehdejší československé mládeže zůstane navždy tou přelomovou v jejich životech. Než Adamovi dojde, že své sny o „pouhém dělání své práce“ neobhájí ani sám před sebou a že je jen nastrčenou loutkou v cizí hře na ruskou ruletu, začne se mu hroutit i to jediné, o čem celou dobu nepochyboval – manželství s milovanou Slovenkou Evičkou. Jejich soukromý ráj na svobodárně u letiště, kde se milují snad 24 hodin denně, navždy ukončí okupace v srpnu 1968. Do jejich pokoje se stěhují Rusové a ze života čerstvých manželů se pomalu ale jistě stává drama s kriminálním pozadím. Soužití Adama a Evy v panelákovém bytě vedle svobodomyslného učitele se dvěma malými syny a bratrem farářem skončí málem tragicky. Nedá se tu přehlédnout dějová podobnost s Uchem Karla Kachyni, byť jeho dramatičnosti Konfident zdaleka nedosahuje. Možná je to i tím, že Jiří Mádl dobu, v níž se film odehrává, nepamatuje. Na druhou stranu – právě jeho vrstevníkům podobné příběhy mohou napovědět, jak se pod sovětskou okupací žilo. A jeho osobnost by je mohla do kina přitáhnout. Režisér Juraj Nvota natočil film podle scénáře Lubomíra Slivky, příběh společně modelovali podle autentických archivních materiálů. Předobrazem Mádlova Adama byl radioamatér, který se díky své práci dostal do centra pozornosti StB, jeho příběh zůstal zachycen v archivech Ústavu paměti národa v Bratislavě. Konfident ale není dokumentem své doby. V podtitulu sice nese přídomek „historický“, historií jako takovou se ovšem nezabývá. Politický případ převádí do lidských rovin a atmosféru v ČSSR vykresluje především na základě mezilidských vztahů, jež tehdy ve společnosti vládly. Působivě, byť ne s tou těžkou nesnesitelnou osudovostí jako zmiňované Ucho. Adam s Evou ještě pořád mají šanci – když už se zdá, že na svoje chyby doplatí, dostávají šanci další. Všichni už vědí, že Adam pracuje pro Státní bezpečnost, on sám ten cejch nese se svěšenou hlavou. Navíc zjistí, že v bytě, jehož přidělení patřilo ještě k dohodě s StB, je nastrčená štěnice a že je s Evou Bezpečnost odposlouchává též. Když pak při práci u vysílačky zachytí signál letadla, převážejícího přes hranice uprchlíky na Západ, definitivně se rozhodne přidat na druhou stranu a naviguje je tak, aby se jim útěk povedl. Neúspěšně. Smrt celé rodiny včetně matky s malými dětmi je pro něho příslovečnou poslední kapkou – oni totiž nejsou prvními oběťmi jeho necitelného nadřízeného – a rozhodne se jednat. Adamova šéfa u StB hraje Ondřej Vetchý tak, že jednomu chvílemi až běhá mráz po zádech. Ta dokonale hraná otcovská starostlivost o kolegy soudruhy spojená s očividnou podlostí a zbabělostí je kombinací vskutku ďábelskou. Sympatické je na filmu především to, že se nesnaží paušalizovat a jeho postavy nejsou beze zbytku vyhraněné. Ocenit je třeba i odvahu, s jakou se tvůrci a štáb do tak těžkého tématu pustili a snažili se jej nastínit ze všech stran. Padouši tady mají i své světlé chvilky a vlastně vůbec ne kladný hrdina tu naopak sklouzne až téměř na samotné morální dno, z něhož se zuby nehty pak zase hrabe zpátky mezi slušné lidi. Jenže kteří to jsou? Ti, co Rusům (nebo vlastně Sovětům!) fandí, nebo ti, co okupaci odsuzují? Jak přežít v atmosféře celonárodního strachu a pochybností? Jak si má jeden zvyknout na to, že už nemůže věřit ani své vlastní ženě? Jak se vyrovnat se strachem, který donutí člověka i ke spolupráci na vraždě? Adam se ocitne mezi dvěma stranami – jedna mu vytýká spolupráci s StB, druhá sklony k „západnímu myšlení“. A právě tady to začíná jak se říká drhnout. Podle Nvoty nabízí film i téma viny a odpuštění. Postava Adama měla podle jeho slov pravdivě projít obrovským vývojem, uvědoměním, pokáním a činem. Jenže právě s tím uvědoměním to až tak žhavé nebude. Možná i z obav nad reakcemi publika zůstal režisér podle mého názoru zbytečně milosrdný. Za následek to kromě jiného má i fakt, že nejsilnějšími charaktery ve filmu zůstaly postavy samotných estébáků – oni totiž alespoň vypočítavě nelavírují mezi oběma stranami jako Adam. Ten vším prochází bez větší poskvrny, protože se prostě se jen přizpůsobuje aktuálnímu dění kolem. To, co původně Nvoty zamýšlel jako „nečernobílé“ vidění světa, tak působí nakonec zcela opačně – kde není vidět jasný kladný hrdina, není vidět ani ten zlý. Celá tehdejší situace v ČSSR chvílemi v Konfidentovi spíš než celonárodní katastrofu připomíná tragikomedii na oblastním divadle – což určitě nebyl záměr. Možná si scénář měl odpustit vtipné vsuvky, které z filmu dělají místy frašku a řadí ho někam vedle Černých baronů. Vážnost celého tématu bere kvůli nim částečně za své. Byť se totiž u některých skečovitých komických scének (především v podání snaživého estébáka Jana Budaře) zasmějete, vlastně sem vůbec nepatří. Hlavně druhá část filmu, v níž se rozkrývají především sousedské vztahy v prominentním paneláku, odvádí pozornost od hlavního tématu. Zbytečně brzy. Vnitřní pochybnosti hlavního hrdiny i jeho postupná přeměna v klaďase jsou odsunuty na druhou kolej, jeho měnící se názory divák nikdy neuslyší ani neuvidí. Jakoby žádné ani neměl. Kromě smrti naprosto cizích lidí, kteří jsou po prvotním šoku víceméně lhostejní nejen Adamovi, ale i lidem usazeným v kinosále, vlastně nepřijde během té stovky minut nic, co by ho definitivně dostalo na kolena a obrazně (či doslova) řečeno přimělo se pokat. Může pak přijít nějaké uvědomění si viny či dokonce její náprava? Těžko. Je to škoda už proto, že Konfident měl jako téma obrovský potenciál a za nápad na námět by si Nvota se Slivkou zasloužili pořádnou pochvalu. K té ale filmu cosi podstatného chybí – alespoň částečná vypovídající hodnota, překvapivé souvislosti, propojení reálií té doby se současností, prostě cokoliv, co by divákovi ozřejmilo důvod, proč se do období normalizace - byť i jen prostřednictvím filmu - stále vracet. Sdělení, že svině se najdou v každé společenské vrstvě, v každé době a v každém státním zřízení a že každý chce vlastně jen přežít, je o zvrácenosti jednoho z nejhorších období novodobých dějin našeho státu asi nepřesvědčí. Netvrdím, že muselo jít zrovna o otevřený apel nebo politický thriller, téma jako takové by si ale přece jen zasloužilo hlubší a tím pádem podrobnější pohled na dobu, která pro většinu Čechů a Slováků znamenala konec svobody na celá dvě desetiletí.

Český trailer filmu Konfident