Možná si vybavíte několik let staré zvěsti, že Jim Carrey a Steve Carell se ucházejí o roli v komedii o muži, který začne komunikovat se svým okolím prostřednictvím břichomluvecké loutky, představující bobra. Netuším, co všechno se během těch let událo, ale výsledný film by nenazval komedií ani nepříčetný optimista a hraje v něm Mel Gibson. Příležitostně režírující herečka Jodie Foster ho realizovala jako mimostudiovou nezávislou produkci v nepravděpodobně znějící koprodukci se Spojenými arabskými emiráty. Zápletka zůstala zachována, i když povážlivě zvážněla. Walter Black (Mel Gibson) je hlava hračkářského impéria s biblicky znějícím názvem Jerry Co, které pomalu, ale jistě směřuje ke krachu. A také hlava rodiny, o níž se dá říci totéž. Walter je totiž zcela vyhořelý depresivní muž a všichni v jeho okolí jsou akutně ohroženi nákazou. Starší syn Porter (Anton Yelchin) má chorobný strach, že se začne otci podobat, mladší Henry (Riley Thomas Stewart) se uzavírá do vlastního světa a jejich matka Meredith (Jodie Foster) se tedy v jejich i svém vlastním zájmu konečně odhodlala Walterovi sbalit kufry a zamávat mu na rozloučenou. A tehdy se to stalo. Poté, co se opilý Walter v hotelovém pokoji neúspěšně pokusil o sebevraždu, promluvil k němu bobr. Maňásek, jehož si bůhvíproč navlékl na levou ruku, Waltera jeho vlastním hlasem vyzval, aby se probral z letargie, a nabídl mu své služby jako prostředník k obnovení komunikace se členy rodiny. Jakkoli to zní absurdně, Walterovo okolí na hru s loutkou s rozpaky přistoupí a komunikuje s panem Bobrem jako s živou bytostí v naději, že tento zvláštní způsob terapie snad Waltera přivede zpátky do řad příčetných lidí. Klíčová otázka zní - přistoupíte na to také? V klasické komedii Harvey jsem akceptoval víru hrdiny Jamese Stewarta, že ho na každém kroku doprovází třímetrový mluvící králík. Sdílel jsem i strach schizofrenického břichomluvce v podání Michaela Redgravea, že jeho loutka v britském filmu Přízraky noci žije vlastním životem. Proč tedy nedokážu zcela uvěřit, že postava Mela Gibsona v Panu Bobrovi prožívá kombinaci obou těchto zápletek? Zřejmě proto, že scénář Kylea Killena nijak nezdůvodňuje, proč se Walter pokouší své problémy řešit ze všech myslitelných způsobů právě zvířecím maňáskem. Vážně autor předpokládá, že hluboce introvertní člověk v těžké depresi, před níž uniká do spánku, nemoci nebo alkoholového opojení, zčistajasna zvolí jako terapii zrovna něco, díky čemu bude samozřejmě neustálým středem pozornosti svého okolí? Budiž. Pak je ale třeba najít pro to přesvědčivé zdůvodnění. Protože na začátku žádné nepřišlo, nějakou dobu jsem hrdinu podezříval, že jedná racionálně, šílenství jen předstírá a prostřednictvím maňáska testuje svou rodinu. Možná se chce dozvědět, zda ho manželka stále miluje i s jeho chybami a výstřednostmi, říkal jsem si. Chce si ověřit, zda ho synové respektují. Zjistit, co si o něm ve skutečnosti myslí jeho podřízení. Nic z toho by sice nevysvětlovalo, proč loutkový bobr na ruce rodilého Američana mluví cockney dialektem, ale zmírnilo by to frustraci z jiných nezodpovězených otázek. Potíž je, že nic, čemu scenáristé říkají bod obratu, další děj Pana Bobra nenabízí. Moje teorie se nepotvrdila a žádný jiný zvrat, který by do vyprávění vnesl více světla nebo je radikálně pootočil jiným směrem, se neodehrál. Loutka, kterou Walter nikdy nesundal z levé ruky, zůstala trochu samoúčelnou výstředností filmu, který je jinak nikoli hloupé, ale docela konvenční rodinné drama na způsob Obyčejných lidí Roberta Redforda nebo Domu života Irwina Winklera. Jodie Foster je v tomto žánru jako doma. Její režijní debut Človíček Tate i následující melodrama Domů na svátky spojuje s Panem Bobrem osamělost hlavních hrdinů a jejich komunikační problémy se členy vlastní rodiny. Jako jistý posun vnímám to, že oba starší filmy končily vcelku smířlivě, kdežto ten nejnovější zanechává i na konci palčivý pocit, že řešení problémů rodiny Blackových je jen přechodné a vykoupené jistou mírou sebeobelhávání každého z jejích členů. Bůh suď, zda šlo o záměr. Navzájem souvisejícími handicapy všech filmů v režii Jodie Foster jsou podle mého názoru nedostatečná dynamika a příliš velkorysý prostor věnovaný hercům. Její filmy plynou od začátku do konce v neměnném, pomalém tempu a s odstupem několika dní od jejich vidění mívám problém vybavit si nějakou silnou scénu, která by vyčnívala nad ostatními nebo představovala cosi jako myšlenkový extrakt celého snímku. Jinak řečeno, Jodie Foster neovládá vzácné umění zkratky. Říká se, že scénář každého filmu se píše podruhé ve střižně, ale paní režisérka tomuto tvrzení zřejmě nevěří. Možná z úcty k autorovi nebo hercům podle všeho pietně nechává ve filmu vše, co stálo ve scénáři a bylo natočeno, bez ohledu na to, že některé situace nebo dialogy se navzájem podobají a konečnému sestřihu by velmi prospělo se s některými z nich rozloučit. Pokud ale máte herecké filmy v oblibě, možná vás Pan Bobr potěší. Příjemné překvapení jsou Anton Yelchin a Jennifer Lawrence jako Porter a jeho spolužačka Norah, která si u něj objedná napsání absolventského projevu. Jejich vedlejší zápletka sice zůstává tak trochu paralelním filmem a nedaří se ji zcela zaintegrovat do hlavního narativu, osobně se mi ale jevila jako psychologicky věrohodnější než Walterovy trable s bobrem. Mel Gibson je i vzhledem k věku a určité vnějškové vyžilosti přesvědčivě vyhaslým Walterem a Pan Bobr naznačuje, že hercovou jedinou nadějí na comeback nemusí být nutně paběrkování v akčních filmech, které odmítne Steven Seagal. Jodie Foster hraje Meredith jako vnitřně neurotickou ženu, která se zuby nehty snaží udržet vnější masku empatie a racionality. Upřímně řečeno, nejde o nic, co bychom v jejím podání neviděli už dřív. Pan Bobr je obstojné drama pro deštivé sobotní odpoledne, ale zajímáte-li se o něj jen kvůli přání vidět pohromadě Mela Gibsona a Jodie Foster, přece jen vám poradím vyhledat spíše jejich první a zdařilejší společný film, svěží westernovou komedii Maverick.

Originální trailer filmu Pan Bobr