Vítězný film letošního Febiofestu Hodný syn je podle poroty „neobvyklým příběhem, který vyslovuje něco podstatného o dnešní době“. Vypráví především o herečce Leile Manner (Elina Knihtilä), která se po skandální premiéře nového fimu rozhodne ukrýt před bulvárními novináři na samotě, ve starém rodném letním sídle. S sebou herečka bere na výpravu také dva syny – dospívajícího Ilmariho (Samuli Niittymäki), který je jejím jediným důvěrníkem i ochráncem. A Unta (Eetu Julin), vášnivého entomologa a introvertního samotáře. Zatímco Ilmar se snaží stárnoucí matku uklidňovat a bránit ji před veškerým okolním světěm, ona si pozve na víkend skupinku přátel. Už když se objeví jejich automobil na cestě vedoucí k domu je jasné, že s nimi přijíždějí jen a jen problémy. Do Ilmariho představ o idylce a odpočinku jejich přítomnost právě nezapadá, což samozřejmě dává chvílemi najevo. Dýchánek se spoustou alkoholu přetrpí sedíc na křesle v koutě, zatímco jeho mladší bratr neustále bezcílně bloumá po okolí. Že si z Ilmariho matka s přáteli udělá v podstatě sluhu, je vlastně samozřejmostí. Horším se ukáže být fakt, že Leila se do jednoho z přátel během víkendu zamiluje. Ilmar sleduje matčino milostné toužení svým zavile zamračeným pohledem. Komorní snímek, prvotina mladé finské režisérky Zaida Bergroth, má v rukách všechny trumfy - při sledování Hodného syna se dočkáte napínavých momentů, spousty překvapení, ale i duchaplných dialogů. Akční je tu především kamera, která filmu perfektně vtiskla onen úchylně slídilský nádech. Ten vám vlastně celou dobu připomíná, že stejně jako kdokoliv jiný, na samotě u Ilmara jste nežádoucí. Čtveřice hlavních charakterů se během filmu nemění - jen se postupně odhalují jejich role v nové situaci. Leila s Untem se nějak přizpůsobí, Aimo (Eero Aho) s Ilmarem nikoliv. Při jejich hovorech mezi čtyřma očima těžko říct, kdo je umanutější a kdo z těch dvou se naštve první. Ani Ilmar totiž nezůstává úplně sám, zakouká se do Karity (Anna Paavilainen), místního děvčete s poněkud pošramocenou pověstí. Kvůli ni vztáhne ruku na jednoho místního – a divákovi poprvé dochází, že v mlčícím Ilmarovi všechno pořádně doutná. Matka mluví jinak před ním a jinak za jeho zády a když se jejích přátel po víkendu konečně zbaví, přichází od Leily další rána: oznámení, že jeden z přátel na samotě zůstává s nimi. Ilmar se matce i Aimovi vzepře a začíná tak přetahovaná o vedoucí postavení v domě. Atmosféra v domě obklopeném lesy pořádně houstne a stává se vysloveně děsivou. „Scénář byl inspirován setkáním s mužem, který měl na sobě závislého patnáctiletého agresivního syna, a mě zajímalo, kam až může takový vztah zajít," říká o filmu režisérka. V Hodném synovi se snaží do vážného tématu zakomponovat i humor – to přetěžké oidipovské téma je ale příliš tíživé a na konci vám v hlavě utkvějí spíš scény, v nichž už stříká krev. Ilmari skutečně nemá rád „narušitele“, i když ho matka Leila „mateřsky“ ujišťuje, že tento je jiný než její předchozí muži. Postupně začíná mít i Aimo dost mladíkovi drzosti. Příčina vášnivých sporů je přitom celou dobu jasná – s matkou se Illmar důvěrně oslovuje „miláčku“ a při jeho neúprosném pohledu na hosty v obývacím pokoji vám poposkočí ohryzek v krku. Zbytečně nemluví a nikoho nepustí do své hlavy, do myšlenek, jen vás nechává se pořádně bát, že zrovna správné nejsou. Jen matka nevidí, neslyší. Hodný syn je totiž především sonda do jejího nitra, spolu s ní divák dlouho doufá, že spory se urovnají. Ona byla jistě pro režisérku tou stěžejní osobou, která nese hlavní vinu - škoda, že kvůli ní zůstaly ty dvě hlavní mužské postavy trochu "nedovysvětlené". Přitom s nimi celá kostra příběhu stojí i padá. Ilmari se snaží uniknout před hrotící se situací de společnosti Karity a Leila, která je zamilovaná a přivírá nad jeho naschvály oči. Svou trošku do ohně pak neváhá přidat ale ani Karita, která Ilmarimu namluví, že se ji Aimo snažil tajně políbit. Zdivočelý mladý ochránce pak během jedné noci bere do ruky krumpáč, s nímž zaútočí na zmateného milence vlastní matky... Hodný syn prostě není film, který by vás nechal odejít z kina s lehkým srdcem. Ba právě naopak – a to ten rodinný výlet vypadal na začátku tak nevinně.