Devátý listopad byl pro řadu Američanů svátkem. U příležitosti 50. výročí uvedení slavného filmového muzikálu Roberta Wise do kin se Turner Classic Movies ve spolupráci s NCM Fathom rozhodli na jeden jediný večer vrátit West Side Story na filmová plátna. Ve vybraných kinech po celé Americe tak pamětníci měli díky restaurované digitální kopii možnost zavzpomínat na pár chvil na dobu svého dětství či dospívání. Pro českého fanouška (post)klasického Hollywoodu tou dobou se octnuvšího v zemi zaslíbené se účast na této události stala příjemnou povinností. Být bezkonkurenčně nejmladší (z lůna své matky pamatuji bouchnutí Černobylu) v sále narvaném lidmi, co na první pohled vypadají, že kino naposled navštívili právě v roce 1961, nechat se unášet jejich nadšenými emocemi a společně s nimi odměňovat herecké, pěvecké a taneční výkony protagonistů na plátně bouřlivým potleskem téměř po každém čísle, je vskutku nezapomenutelný zážitek. Už při pohledu na kupící se frontu před kinem jsem si říkala, jak by to asi vypadalo u nás doma, kdyby se někdo rozhodl vrátit do kin takové Starce na chmelu. Nechci být zapšklý morous, ale nedokážu si představit, že by čeští tatíkové a maminy obětovali svůj oblíbený televizní seriál či otevřeného lahváče u fotbalového zápasu a opustili pohodlí svých obýváků, aby (nedejbože ještě se svými potomky) vyrazili do kina, kde by z peněženky vytáhli stovku za něco, co zrovna není nejnovější komedie Marie Poledňákové. Obzvlášť proto jsem zvědavá, jak si v Česku povede právě West Side Story, který v rámci Projektu 100 do distribuce uvádí Asociace českých filmových klubů. Byť bych mu velkou návštěvnost zejména od lidí, kteří do kin běžně nechodí, srdečně přála, něco mi říká, že peníze do pokladen budou sypat spíše zapálení geekové. Přitom téma nejnavštěvovanějšího amerického filmu z roku 1961, který zcela ovládl oscarový večer toho následujícího (z 11 nominací proměnil 10), zůstává stále nadmíru nadčasové. Intolerance a rasová nesnášenlivost, neschopnost dospělých porozumět teenagerům, konflikt mezi vysněnými touhami rodičů a skutečnými přáními jejich potomků a ryzí opravdovost první lásky z pláten kin nezmizí nikdy, stejně jako nezestárne příběh Romea a Julie, který byl snímku, respektive původnímu broadwayskému muzikálu velkou inspirací. Kdo by dnes neznal historku o tom, jak za Jerome Robbinsonem koncem čtyřicátých let přišel nejmenovaný herec s žádostí o radu, jak z dnešní perspektivy interpretovat postavu Romea, a neúmyslně mu tak vnukl zajímavou ideu. Už když si známý choreograf v hlavě začal formulovat moderní příběh Shakespearovy nejznámější tragédie vyprávěný písněmi a tancem, věděl, že k němu chce hudbu od Leonarda Bernsteina, s nímž se znal díky spolupráci na muzikálech Fancy Free a On the Town. Oba společně s libretistou Arthurem Laurentsem o látce diskutovali již v roce 1949, její realizaci však z nejrůznějších důvodů odložili k ledu, odkud ji znovu vytáhli teprve po šesti letech. Tehdy se rozhodli, že upustí od původní, poměrně otřepané myšlenky, která konflikt Monteků a Kapuletů transformovala ve spor mezi irskými katolíky a židovskými obyvateli manhattanské Lower East Side (odtud původní název projektu East Side Story), a namísto toho ústřední napětí postaví na sváru Portorikánců a "bílých" na West Side. Naprosto funkční se ukázala i Laurentsova aktualizace všech klíčových postav, které nechal promlouvat jazykem ulice, a osobitě působilo situování Shakespearovy slavné balkónové scény na požární schodiště sídlištních paneláků. A jak už to u broadwayských hitů bývalo zvykem, hollywoodská studia ani tentokrát s kupováním filmových práv dlouho nelenila - Seven Arts o ně projevilo zájem již po půl roce od jeho uvedení. Pro někoho mohlo být překvapením obsazení Roberta Wise do pozice režiséra, který přestože později slavil úspěchy s dalším oscarovým muzikálem Za zvuků hudby a špatně si nevedla ani jeho muzikálová biografie herečky Gertrude Lawrence s názvem Star, dosud neměl s tímto žánrem prakticky žádnou zkušenost. Nicméně málokdo by měl blíže k choulostivé otázce rasismu, kterou tak účelně zpracoval v taktéž v New Yorku se odehrávajícím noirovém epitafu Odds Against Tomorrow. Robbinsovo jméno v titulcích na pozici spolurežiséra pak bylo spíše projevem Wiseovy loajality, neboť Robbins na choreografii dohlížel pouze polovinu natáčecí doby (studio jej poté odvolalo, protože jeho přítomnost na place již nepovažovalo za potřebnou). Robbinsův podíl na úspěchu filmové verze jeho broadwayského muzikálu však nelze opomenout. Úsilí v hledání představitelů, kteří by uměli dobře hrát, tančit i zpívat, se mu vyplatilo. George Chakiris v roli vůdce portorikánského gangu Žraloků byl z ústředních postav jediný, kdo hrál v broadwayské verzi - ovšem tam vystupoval v roli svého filmového protivníka Riffa, lídra Tryskáčů. Jen Natalie Wood, v té době držitelka již dvou oscarových nominací, vybočovala z Robbinsových představ o neznámých tvářích v hlavních úlohách (zejména také proto byla její role naivní portorikánské dívky Marie obsazena jako poslední). V případě Natalie Wood a Richarda Beymera, který ztvárnil jejího milovaného Tonyho, se Robbinsovi nepodařilo dostát cíle, aby herci své pěvecké party sami zpívali. Vokály obou byly i přes veškeré snahy hudebních poradců a supervizorů nakonec dabovány. Richardovi Beymerovi propůjčil hlas Jimmy Bryant a Natalii Wood v písních zastoupila Marni Nixon, známá jako "vocal ghost" Deborah Kerr v Král a já či Audrey Hepburn v My Fair Lady. Tato kouzla hollywoodských tvůrců však málokdo rozpozná (přece jen to bylo běžnou praxí), stejně jako díky plejádě zajímavých postaviček vlastně nikomu příliš nevadí, jak nevýrazná a pasivní je romeovská postava Beymerova Tonyho. Tu kontinuálně zastiňují Russ Tamblyn, George Chakiris a Rita Moreno, kteří do pěvecké interpretace textů Stephena Sondheima dávají všechno.

I přesto, že zdaleka nejste příznivci muzikálů, možnost vidět West Side Story ve vší své restaurované kráse na plátně nepropásněte. A i kdyby vás náhodou pěvecké party iritovaly a Mariino závěrečné smiřování gangů přišlo patetické, vždycky můžete minimálně obdivovat jednu z řady brilantně promyšlených titulkových sekvencí Saula Basse.