Johnny Depp je nepochybně stále hvězda nejvyšší svítivosti a za roli si může říci o velký balík peněz. Ač je to herec mimořádně nadaný, o čemž přesvědčil snad ve všech filmech svého kamaráda Tima Burtona, v poslední době jakoby ztratil čich na výběr rolí. Jeho Jack Sparrow z kvadriologie Pirátů z Karibiku sice baví diváky stále a je obrovským přínosem pro jeho finanční konto, přesto se pomalu začíná okoukávat a nejen odborná veřejnost by ho chtěla vidět v nějaké hlubší poloze a třeba bojovat i o nějakou tu cenu. Poslední dobou se o něco podobného pokusil snad jen v prapodivném dramatu Cizinec, které ale kritika nemilosrdně odstřelila a nic nepomohlo ani spojení s podle mnohých anket nejvíce sexy ženou světa Angelinou Jolie. V naopak velice chváleném animáku Rango byl zase jen slyšet (a to samozřejmě jen tam, kde film neběžel v dabované verzi). Nyní si chce "nevětšinové" a náročnější diváky získat dobrodružným dramatem Rumový deník. A upřímně řečeno se mu to moc nedaří. Důležité je vědět, že snímek vychází z literární předlohy Deppova přítele Huntera S. Thompsona, z jehož pera je i velmi podobný Strach a hnus v Las Vegas. Tím je v podstatě řečeno vše. Pokud spisovatele nebo zmiňovaný snímek znáte, asi víte, že mluvit o něčem takovém, jako je děj, nemá moc smysl. Depp tu ztvárňuje zkrachovalého novináře, který tráví celé dny naložen v lihu a jedinou prací je přispívání do pochybného deníku kdesi v Karibiku, jemuž už pomalu zvoní hrana. Do toho prožívá místní pouliční nepokoje a setkává se s bohatým, ale ne zcela čestným podnikatelem (Aaron Eckhart), který chce nějakým ne úplně jasným způsobem na celém ostrově zbohatnout. Toť vše. Při sledování velmi pravděpodobně nabudete dojmu, že přes veškerou absenci uceleného příběhu, sami tvůrci vlastně nevěděli, co chtějí točit. Jsou tu náznaky absurdní komedie, romantiky, malinko politického dramatu, trochu toho dobrodružství a tak dále. Je tedy více než jasné, že výsledek je hodně zvláštní a tzv. "nedovařený". Typické pro celý film je, že divák se deset minut obstojně baví a užívá si některé poměrně vydařené vtípky a pár okamžiků poté se další čtvrthodinu až dvacet minut ukrutně nudí. Takhle je to prakticky po celou, skoro dvouhodinovou stopáž. Solidně řemeslně zvládnuté momenty střídají ty vyloženě slabší až hrozně nezajímavé. Měl-li bych jedním slovem charakterizovat to, co tu chybí, byla by to odvaha. Odvaha se utrhnout ze řetězu a ozvláštnit film něčím trošku výjimečným. Vždyť samotné jméno spisovatele a literární předloha k tomu přímo vybízí. Osobně se mi Strach a hnus v Las Vegas příliš nelíbil, ale ocenil jsem na něm to, že opravdu vypadá, jako by ho točil někdo na tripu pro někoho na tripu. Gilliam logicky neřešil scénář a kupil jeden vizuální gag za druhým, čímž vlastně vytěžil totální maximum, které mohl. Tohle Rumový deník úplně postrádá. Nepříliš známý režisér Bruce Robinson, který se chopil realizace nějakého filmu po dlouhých devatenácti letech, ho pojal dost konvenčně a suše. Místo, aby divákům servíroval humorné příhody a opilecké vize alkoholika, snaží se o něco jako přesah a nechá dlouhé minuty postavy jen mluvit mezi sebou, což je hodně ubíjející. Témata dialogů nejsou absolutně zajímavá a mnohdy slibují nějakou vtipnou pointu, která bohužel nepřijde. Příkladem budiž rozhovor tří lidí, v němž jeden přinese jakousi lahvičku. Osoba A: "Tahle droga je tak strašně cool, že ji dávají komunistům." Osoba B: "Kdo ji dává komunistům?" Osoba A: "FBI." Osoba C: "Proč ji sakra dává FBI komunistům?" Osoba A: " To už se mě moc ptáš." A takových scén je tu až nezdravě moc. Logicky tak dochází k tomu, že herci, ač se snaží sebevíc, tu prakticky nemají co hrát. Johnny Depp je sice charismatický, na zvolenou roli mi ale přišel trošku starý a navíc se v některých scénách nevyvaroval typicky sparrowovským "ksichtům", což svědčí mimo jiné i o tom, že nebude asi trvat dlouho a chudák Johnny se nám obehraje. Aaron Eckhart je fajn. Víc o něm asi říci nejde. Suverénně nejzajímavějším charakterem se tak (alespoň pro mě) ukázal Giovanni Ribisi, který si v rámci možností svou roli užívá a utkví v paměti alespoň trochu déle. Možná, že kdyby celý film byl jen a jen o jeho postavě, byl by výsledek úplně jiný a možná o dost lepší, neb je v ní dost potenciálu a tajemství. K průměrnému hodnocení dotlačí Rumový deník poměrně atmosférická a příjemná hudba, při jejímž samostatném poslechu byste si mohli připadat, že jste se ocitli opravdu někde v té střední Americe, pár opravdu dost vtipných momentů a stejně tak málo zajímavých a netradičních záběrů. Dál už se chválit nic moc nedá.
Český trailer filmu Rumový deník Přesto ale nevylučuji, že se najde skupinka lidí, pro níž se film může stát kultovním. Do té budou patřit hlavně fandové autora knihy, kteří mají menší představivost, a také ti jedinci, jenž ví něco o tom, jak se žije pod vlivem návykové látky. Pokud se opravdu rozhodnete jít na Rumový deník do kina, měl bych pro vás jedno (ale ne moc výchovné :)) doporučení: Zajděte si s kamarády (nebo i sami, to už je jedno) do restauračního zařízení, dostaňte do své krve trochu víc alkoholu (třeba rumu) a když se vám to podaří, propašujte si pár lahví / plechovek s sebou do sálu a hurá na to. Pak by mohl být váš zážitek jedinečný a hodnocení by se mohla šplhat hodně vysoko. Ve střízlivém stavu k tomu totiž nedojde.