Finský režisér Aki Kaurismäki se poprvé vypravil do Francie, aby snímek Le Havre zcela zasadil do tamního prostředí - a převažuje stejnojmenný přístav s mlžnatými sceneriemi. André Wilms, jehož známe i z předchozích Kaurismäkiho filmů (Bohémský život, Juha), tu představuje starého čističe bot Marcela, dávno již zklidněného bouřliváka, jenž se ujme ilegálně přišedšího černošského chlapce Idrissu (Blondin Miguel) a jme se jej schovávat před dotěrnou policií. Pomáhá mu v tom obrazně řečeno celá ulice, bodré a svérázné postavičky prodejců, kavárníků apod., které rády hudrají, špičkují se, ale přitom až dojemně drží pospolu. Dokonce i podezíravý policista se posléze ukáže být spíše jedním z nich nežli tvrdým mužem zákona. Jedině zapšklý soused (Jean-Pierre Léaud) vytrvale, ale přesto marně rozsévá udání o skrývaném přistěhovalci, dokonce ochoten zadržet jej osobně.

Režisér rozvíjí příběh ve dvou liniích - jedna se vztahuje k černošskému chlapci a zachycuje jak Marcelovo pátrání po chlapcových příbuzných, tak jeho snahu zajistit mu bezpečí, druhá se týká Marcelovy skromné a oddané ženy Arletty (Kati Outinen), která se jednoho dne v tichosti sbalí a odejde do nemocnice, aniž by komukoli prozradila, že je vážně nemocná. Marcelovo někdy trochu bezradné a ostýchavé počínání vykazuje hodně melodramatických prvků, ale ještě zřetelnější je to u Arletty. Zejména v nakládání s její nemocí ovšem nacházíme jemně ironizující odstup od navozené poetiky, když zejména v závěru, již naznačujícím tragické rozuzlení, dochází k nečekanému zvratu. Svůj podíl na lakonickém vzhledu nemocničního dění má také Pierre Étaix coby ošetřující lékař. Kaurismäki si opět pohrává s prvky až okázalé dojemnosti, která se tají nejen za samotnými zápletkami, ale vězí už v počínání ústředních postav, ať již jde o Marcelovu spontánní obětavost nebo Arlettino zdánlivě trpné odevzdání se osudu. Lze sem připočíst i policejního komisaře, jenž se vtíravě a se znepokojivými výstrahami vnucuje do Marcelova příbytku. Režisér se obratně pohybuje na hraně mezi navenek vážným vyprávěním a jeho láskyplným ironizováním - rozhodně si nelibuje v nějakém bezuzdném "shazování" navozovaných klišé, spíše je v pravý čas obratně pootočí, aby upozornil na jejich přítomnost. Nejpatrnější je v závěru, kdy náznak možného Arlettina skonu znenadání nahradí téměř zázračné uzdravení. Naproti tomu vedlejší postavičky se již vyznačují patrnější humornou nadsázkou, nechybí jim jistá pitoresknost, když se vášnivě dohadují o tom či onom. Vysloveně směšná a politováníhodná je jedině figurka udavače. Le Havre se vyznačuje pozvolným vyprávěním se záběry převážně statickými, s většinou temperamentními rozmluvami, za nimiž vytušíme dobrosrdečnost. Zejména ve skladbě jednotlivých záběrů, ve vrstvení motivů si pohrává s výstavbovou naivitou, s oblibou navozuje bezmála ochotnický průzor. Snadno rozpoznáme, že niterně, jakoby podprahově navazuje na tradici laskavých clairovských obrázků, jakkoli se od nich liší zdánlivě mohutnější melancholií, zatímco vnějškově se připodobňuje k ponurému carnéovskému "černému poetismu." Však také převažuje zúžené barevné spektrum, které upřednostňuje odstíny kolem špinavě žluté, zahnědlé a zašedlé barvy.
Český trailer filmu Le Havre Kaurismäki si již vytvořil svůj nezaměnitelný styl, kterého se tentokrát důsledně přidržuje, aniž by kamkoli odbočil. Vtipně naplňovaná očekávání i nečekaně navozené zvraty, vystavěné právě na náhlém přetočení melodramatické konstrukce až na pokraj parodie, se tak v jeho filmech stávají stejnou devizou, jak je tomu ve filmech Amodóvarových. Na rozdíl od nich Kaurismäki více koketuje se sociálním zakotvením příběhu (zde daným už centrální postavou bědného čističe bot), aniž by jej vnímal jinak nežli jako přiměřenou kulisu, plně a dojemně souznějící se zvolenou dikcí vyprávění. Le Havre tudíž pokračuje v linii předchozích režisérových důmyslných hříček, podobně jako ony také přeceňován.