Lenny, Leo, Lea, Louis a Louise. Pět kodaňských loserů pohybujících se spíše na okraji společnosti, pět víceméně osamělých existencí. Lenny (Mads Mikkelsen) je tarantinovský maniak z videopůjčovny, který vám v několika minutách bez zaváhání vyjmenuje všechny klasiky, jejichž filmy si můžete půjčit, ale když má pozvat na rande sympatickou prodavačku Leu (Liv Corfixen), jeho komunikační dovednosti trumfne i malé děcko. Louis (Levino Jensen) se živí kdovíčím, ale nejspíše ničím poctivým, a vedle přistěhovalců také nesnáší, když jeho parťák Leo (Kim Bodnia) mlátí jeho sestru Louise (Rikke Louise Andersson). Leo totiž po zjištění, že se má stát otcem, začíná zjevně propadat šílenství, které ho nutí nejen bít svou přítelkyni, ale také si pořídit zbraň. A kdo viděl aspoň nějaký film Nicolase Windinga Refna, tuší, že bude hůř. Mnohem hůř. Rukopisu režiséra, resp. jeho výraznosti si všimnete už v úvodních vteřinách snímku. Postavy jsou představeny stejným jednoduchým, ale efektním způsobem - záběrem na jejich kráčející nohy a posléze horní polovinu těla, titulkem a úryvkem písničky. Drsňáka Louise tak třeba doprovázejí metalové riffy, zatímco zasněnou Leu do snímku vítá jakási romantická instrumentálka. Pak už kamera za zvuků klasiky jako splašená ubíhá přes regály videokazet v půjčovně, až si najde zadumaného geeka Lennyho, a tragické vyprávění může začít. Refn prostě už i ve svých sociálněji orientovaných filmových počátcích (než se stal převážně artistním stylistou jako v Drive) rád vyprávěl pomocí efektních obrazů. Film je hlavně příběhem Lea, který se místo přijmutí zodpovědnosti za život dalšího člověka stává čím dál dětinštějším a zároveň z něj jde čím dál větší strach. Když Louise vyčítá, že mu přestěhovala jeho věci, anebo jí jednu nečekaně vlepí jen proto, že si domů přivedla novou kamarádku s dětmi, je nadevše jasné, že je s ním něco velmi v nepořádku. A to nás ty opravdu drsné scény teprve čekají. Kim Bodnia se do své role skutečně položil a údajně po natáčení skončil v péči psychiatrů. Kdo zná Madse Mikkelsena jako představitele drsňáků a sympaťáků, bude nejspíše překvapen, jak přesvědčivě dokázal vystihnout plachého a uzavřeného Lennyho (na roli se připravoval údajně velmi poctivě - tři měsíce prý pracoval ve videopůjčovně, žil sám a díval se na filmy). Jeho snaha o překonání sebe sama a navázání vztahu s knihomolkou Leou je jediným nadějeplným elementem filmu, který jinak své hrdiny veze do horoucích pekel. Kde se v Leovi vzala jeho gradující zloba a frustrace? Proč si ji musí vybíjet na slabší ženě, která ho ještě k tomu miluje a čeká s ním dítě? Byl vždycky takový, nebo za to může neuspokojivé prostředí, ve kterém se nachází? Tak na tyto otázky se odpovědí určitě nedočkáte. Refn není ve skutečnosti žádný sociálně kritický tvůrce, ani psycholog, a spíše než by analyzoval a cokoliv odhaloval, prostě "jen" zaujatě vypráví.

V jeho případě to ale určitě není málo, a i když se tato deprese může zdát tak trochu samoúčelná a ke konci už trochu moc efektně brutální a tragická, působivost jí rozhodně neschází. Bleeder se možná tváří, že je o něčem víc (zamyšlení nad mužskou nejistotou?), než co ve skutečnosti nabídne, ale to už se tak v životě někdy stává. Nejlepší Refnův snímek to sice není, ale za pozornost rozhodně stojí.