Po sérii filmů zaměřených na bezvýznamné (anti)hrdiny v podobě feťáků, vrahů a zdecimovaných chudáků z okraje společnosti se Refn vrhl o tisíc let zpátky mezi pohany, křižáky a bohy. A natočil svůj nejrozporuplněji přijímaný kus.
V roce 2009 má
Nicolas Winding Refn nezvykle napilno. Sotva dostříhá svůj nejnovější snímek
Bronson, odlétá do Skotska, kde už štáb, včetně dlouholetého kámoše a hlavní hvězdy
Madse Mikkelsena, čeká na zahájení natáčení dalšího kusu - středověké meditativní fantasy v dánsko-britské koprodukci s českým názvem
Barbar (v originále
Valhalla Rising). Filmu, který má režisér ze všech svých děl nejraději, ale jenž mu kromě vyčerpání z extrémně náročného natáčení nadělá mnoho vrásek z totálního komerčního neúspěchu a rozporuplného přijetí kritiky i diváky.
Práce to vskutku nebyla jednoduchá. Velká část rozpočtu, jenž činil 39 milionů dánských korun (což je nějakých 6,5 milionu dolarů) a ze kterého se celosvětově z kin vrátilo pouhých 250 tisíc (dolarů), padla jen na zázemí, neboť štáb většinu natáčení trávil uprostřed nehostinných hor a v hlubokých lesích. Samotná výprava byla minimální, ve filmu nespatříme jedinou budovu, žádné davové scény (úsměvně působí photoshopový přebal DVD/BD s armádou v pozadí) a rekvizity použité před kamerou čítají kromě několika křižáckých kostýmů (ostatní jsou oděni do "dek a roztrhaných pytlů") a seker a mečů už jen dřevěnou klec, kůl a palubu lodi.
Konečný výsledek nechal málokoho chladného a názory na něj se diametrálně liší. (Nejen) dánští kritici se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory, kde jedni snímek zatracují jako samolibou k smrti nudnou brutální onanii bez sebemenšího smyslu, druzí vynášejí
Refna do nebes za geniální hypnotické veledílo s přesahem až někam do záhrobí. Pravda budiž někde uprostřed, rozhodně ale
Barbar není film pro každého a už vůbec ne pro vyznavače košatých dialogů a svižného tempa vyprávění.
Příběh se odehrává kolem roku 1100 (texty distributorů sice uvádějí rok 1000, ale režisér sám mluví o konci jedenáctého století, což je i historicky logičtější) ve Skotsku a hlavním hrdinou je Jednooký (
Mikkelsen), mlčenlivý potetovaný (a jednooký) otrok a zabiják, zvíře, které vyvrhlo samo peklo. Banda pohanů jej vláčí horskou pustinou a nutí likvidovat protivníky ve rvačkách. Zdánlivě nelítostná bestie, bez rozmyslu drtící lebky nepřátel a směle kuchající jejich vnitřnosti, se dokáže vyprostit ze zajetí a společně s dalším otrokem, malým chlapcem, putují nehostinnou krajinou, až narazí na skupinu křižáků, s nimiž se vydají na plavbu do Jeruzaléma. Špatný vítr a mlha zavedou loď do neznámých vod, kde výprava trýzněná žízní, hladem a beznadějí projde očistcem i zkouškou víry a na jehož konci čeká na přeživší nový svět. Peklo? "Civilizovaní“ křižáci postupně propadají zoufalství a stávají se fanatizovanými troskami, naopak barbar Jednooký v sobě nachází rovnováhu a smíření.
Hned v prvních scénách
Valhalla Rising zaujme svou syrovostí, neučesaností a brutalitou. Milovník akčních středověkých rubaček, který neví, do čeho jde, se začne tetelit blahem.
Miliusův Barbar Conan má tajného nástupce? Zjizvení svalnatí otroci se rvou v blátě, mozky a střeva létají vzduchem, na pozadí se dmou mohutné skály a vše vypadá neskutečně dobře. Kamera se sice až nezdravě vyžívá v okolní přírodě a dlouhých záběrech na mraky, tváře a jdoucí lidi, ale dělá to s takovým úžasným citem pro kompozici, že je radost na to pohledět. Hraje k tomu podivně nemelodická hudba, ale nějakým zvláštním způsobem to dohromady sedí. Atmosféra je bezchybná. Vítr, bahno, žízeň, hlad, pot, zima, krev, bolest, to všechno z plátna čpí na sto honů.
Mads Mikkelsen jako Jednooký je přímo uhrančivě děsivý.
S ubíhajícími minutami však nadšení akcechtivých diváků povadá, naopak na své si přijdou milovníci mytologie, mystiky a symboliky. Tempo vyprávění se pro někoho stává nesnesitelně pomalé, děj primitivní a zároveň nesmyslný a postavy nezdravě vyšinuté. Ale to nejdůležitější, tedy atmosféra zůstává. Akorát ještě potemňuje, ke slovu se dostává šílenství a chaos. Vyvrcholení je pak jako vynořit se na hladinu a konečně se zhluboka nadechnout.
Jednoznačná interpretace děje pravděpodobně neexistuje. Sám režisér v několika rozhovorech na otázku, o čem to vlastně je, odpověděl slovy:
"Myslím, že by to mohlo být o ...", a když někteří novináři přišli s vlastními a zcela se lišícími výklady, režisérovou reakcí na všechny bylo:
"Pokud v tom vidíte toto, tak to tam asi bude." Tím samozřejmě nemyslím, že by nám
Refn předložil nějaký nesmyslný blábol, jenž nedává smysl ani jemu, ale že záměrně mlží, pohrává si s fantazií diváka a nechává otevřenou cestu různým spekulacím, které si pak s chutí vyslechne. Jejich terčem je především Jednooký, postava napsaná
Madsu Mikkelsenovi přímo na tělo. Jedinkrát nepromluví, nemá minulost, vidí budoucnost, oplývá nadlidskou silou a ve chvíli, kdy ostatním docházejí psychické i fyzické zdroje, je vyvede ze záhuby. Obětuje se a znovu povstane. Je to Ódin? Symbolizuje Ježíše? Nebo snad Jardu Jágra? Nechť si dění na plátně z poskytnutých symbolů a odkazů poskládá každý sám.
A komu
Valhallu doporučit? Režisér očividně (a nijak se tím netají) čerpal inspiraci z tvorby
Andreje Tarkovského a
Terrence Malicka a přimíchal samurajské snímky a spaghetti westerny. Máte-li slabost pro jmenované tvůrce, pravděpodobnost, že vás snímek zaujme, je vysoká. Mně se líbil hodně, ale podruhé ho asi už vidět nemusím. Za to jedno zhlédnutí, pokochání se dechberoucím vizuálem a udělání si vlastního názoru každopádně stojí. Perličkou na konec budiž informace, že původně se celý snímek natáčel zpomaleně. Režisér ale během střihu usoudil, že to by už mnoho diváků nerozdýchalo a natočený materiál zrychlil na standardní úroveň.