Během prvního říjnového týdne se do české distribuce v obnovené premiéře dostaly hned tři snímky u nás tolik oblíbeného finského scenáristy, režiséra, střihače a producenta v jedné osobě Akiho Kaurismäkiho, a to Juha, Muž bez minulosti a Světla v soumraku. Posledně jmenovaným režisér uzavřel volnou trilogii o ztroskotancích (loser trilogy) - v roce 1996 mu předcházelo melodrama Mraky odtáhly a v roce 2002 výše uvedený Muž bez minulosti, za nějž Kaurismäki získal Velkou cenu poroty v Cannes a mimo jiné byl nominován na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů. V canneské soutěži byly ostatně premiérově uvedeny všechny tři jmenované snímky trilogie, stejně tak jako všechny režisérovy poslední filmy včetně novinky Le Havre. Než si ovšem ta odbyde svou lednovou distribuční premiéru (snímek už byl nicméně uveden na festivalu v Karlových Varech, na Letní filmové škole a v rámci nedávné retrospektivy Akiho Kaurismäkiho v pražském kině Aero), připomíná distribuční společnost Cinemart starší filmy finského tvůrce, které jeho fanoušci na velkém plátně vždy rádi zhlédnou znovu. Světla v soumraku, které jsou režisérovým v pořadí patnáctým celovečerním filmem, se opět točí kolem typického kaurismäkiovského (anti)hrdiny, osamělého ztroskotance, který, ač mu osud uštědřuje jednu ránu za druhou, v sobě nepřestane uchovávat naději na lepší zítřky. Noční hlídač Koistinen (Janne Hyytiäinen ve své první velké roli) se protlouká stereotypním životem šedé myšky, kterou každý snadno přehlédne. Po třech letech působení v současném zaměstnání u bezpečnostní agentury si jej jeho nadřízení stále nepamatují, kolegové se mu v lepším případě vyhýbají a bankovní úředníci, které žádá o půjčku, aby mohl začít podnikat, se mu akorát vysmívají. Izolován společensky i geograficky (žije ve sklepním pokojíku v přístavu) však nepřestává snít o lepších zítřcích. S otřepanou frází „je to jen dočasně“ před ostatními obhajuje ubohost svého bytí, především pak před dvěma osudovými ženami svého života: chamtivou kráskou Mirjou (Maria Järvenhelmi), kvůli níž klesne na ještě hloubější dno, a neatraktivní, leč milující dívkou z maringotky Ailou (Maria Heiskanen), která je odhodlána procházet se po onom dně a hledat cestu nahoru společně s ním. Pro svůj režijní styl příznačným hereckým minimalismem Kaurismäki přesně vystihuje prázdnotu života obyčejného hrdiny všedního dne a především falešnost prázdných emocí v jeho nevydařeném vztahu k tajemné Mirje. Ta brilantně zneužívá jeho nulové zkušenosti se ženami (po úvodní debatě o počasí Koistinen rovnou přechází k nabídce k sňatku) a naivní oddanosti k okázalé loupeži v klenotnictví, které má Koistinen za úkol střežit. Ironie Kaurismäkimu vlastní se odráží ve skutečnosti, že režisér svého zasmušilého protagonistu nechává poprvé a naposledy usmát se právě ve vězení, kde si odpykává trest za zločin, který nespáchal. Ozvuky klasického noiru a melodramatu nejsou ve Světlech v soumraku převratnou novinkou. V rámci Kaurismäkiho autorského díla se naopak jedná o jakýsi trademark, který neustále variuje. Láska ke klasickému Hollywoodu a odpor k tomu současnému se projevuje i v onom typickém bezčasí, v němž je příběh jeho filmu situován, a místy archaické scénografii. Tradičně nechybí ani koncert rock'n'rollové kapely, protentokrát Kaurismäkiho oblíbenců Merlose (poprvé se objevili v jeho komické parafrázi Hamleta z konce osmdesátých let Hamlet podniká; jejich hudbu finský režisér použil i ve svých dalších snímcích, jako například Ariel, Děvče ze sirkárny a Mraky odtáhly). Světla v soumraku na někoho mohou působit jako naivní a předvídatelná pohádka s nesnesitelně hloupým hrdinou, který si za svůj zpackaný osud může sám. Nepřestávat věřit v lepší zítřky, jak to už léta dělá věčný skeptik Aki Kaurismäki, je ale někdy potřeba.