Obsahově poměrně bohatý dokument o životě české kulturní legendy v zámoří odhaluje spoustu ne tak známých faktů a nevyhýbá se ani jejímu soukromí. Po technické stránce však není úplně dokonalý. Televizi bude určitě slušet více.
Jiří Voskovec je bezpochyby velká postava české kultury a zejména v meziválečném období dodával společně se svým partnerem
Janem Werichem spoustě lidí naději na lepší časy. Po slavném osvobození se ze zámořské emigrace vrátil do vlasti, po komunistickém puči se ovšem stěhoval zpět za oceán. A právě tímto obdobím jeho života se ve svém dokumentu
Můj otec George Voskovec zabývá režisérka
Libuše Rudinská.
Velmi sympatické je, že se v úvodu vyhne představení osoby
Jiřího Voskovce, neboť o jeho významu by měl z hodin českého jazyka vědět každý Čech. Divák je tak rovnou vržen za oceán, kde na svého otce vzpomíná dcera
Gigi Voskovec-Gotfried. Právě ona je jakousi spojnicí mezi jednotlivými vystupujícími postavami a jejím prostřednictvím sledujeme pohnuté osudy slavného českého emigranta.
A že opravdu je o čem mluvit - předčasná smrt jeho první ženy, po níž zůstal na obě dcery (jedna vlastní, druhá adoptovaná) zcela sám a musel péči o rodinu skloubit s náročným povoláním herce, seznámení s pozdější druhou ženou, setkávání s předními hollywoodskými hvězdami své doby, ale především o opravdu velkém stesku po milované vlasti. Nejedna výpověď odhalí, jak moc byl
Voskovec v Americe nešťastný a těžce se smiřoval s tím, že kvůli dusivé politické situaci se do rodné země už nikdy nevrátí.
V těchto momentech je film rozhodně nejsilnější, k čemuž přispívá i velmi chytrý režisérský tah opatřit ho anglickými titulky v místech, kde se mluví česky. Pokud totiž ovládáte angličtinu na dobré úrovni, lépe pochopíte, o čem aktéři mluví, když prozrazují, jakým bylo pro
Voskovce, známého tím, jak dovedně si uměl vyhrát s mateřským jazykem, utrpením, když ho nemohl tak často užívat. Když zkrátka posloucháte úryvky z jeho dopisů
Werichovi, jež jsou plné nádherných, ale v podstatě nepřeložitelných českých básnických slov, a pod nimi vidíte logicky zcela fádní anglický překlad, dokážete se bez problémů vžít do jeho kůže.
Stejně tak v podstatě smutně působí i kratičké ukázky z některých zámořských filmů, v nichž se za svou kariéru objevil. Žádná větší role, postavy s akcentem, většinou padouši nebo mentálně vyšinutí jedinci, v případě jeho poslední role dokonce hluchoněmý jugoslávský stařík. Svým způsobem jde opravdu o hodně smutný pohled na nadaného člověka, jemuž jeho původ zabrání stát se celosvětovou hvězdou. Zadostiučinění se ale dočkal na divadle, kde se stal uznávanou personou a hrát s ním chtěl kdekdo.
Režisérka se nicméně nevyvaruje klasických problémů dokumentu, kterými jsou takzvané mluvící hlavy. Ať se snaží sebevíc, některé vzpomínky jsou prostě moc "suché" a zdají se trošku zbytečné. Někteří aktéři se také své promluvy snaží doprovodit až přehnanými gesty, což je obrovská škoda, protože tím strhávají pozornost sami na sebe. Jednou z mála výjimek je nejslavnější český režisér a držitel dvou Oscarů
Miloš Forman, který je rozený vypravěč a jeho vzpomínání patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí. Při pohledu na něj vás napadne, že kdyby o něm vyprávěl jen on sám dvě hodiny, pořád to bude zajímavé.
Přesto se divák o
Voskovcovi během necelé hodiny a čtvrt dozví poměrně dost zajímavých věcí, o kterých se už moc nemluví. Je zde představen v trošku jiném světle uznávané divadelní hvězdy, která se stýkala s těmi největšími prominenty své doby. Trošku škoda je, že tvůrci nenahlédli pod pokličku jeho názorů na "totalitní" osudy a tvorbu jeho celoživotního kamaráda (a jak sám říká duchovního bratra)
Wericha, jehož talent zůstal nevyužit a někdy musel figurovat sice v kvalitních, ale době poplatných filmech (př. legendární pohádka
Byl jednou jeden král). To by mohlo být taktéž hodně zajímavé.
Z technického hlediska je poznat, že televizní obrazovka bude celému dokumentu slušet mnohem více. Plátno je nemilosrdné a vynikají na něm veškeré nedostatky. Ať už se to týká příliš ostrých střihů, trochu horší práce s kamerou nebo ne úplně dokonalých okolních ruchů, které mnohdy přehlušují některé z výpovědí. V některých chvílích mi připadalo, že se spíše dívám na domácí video upravené profesionálním filmařem, který chce zachovat právě onu domáckou patinu.
Můj otec George Voskovec je ve výsledku zajímavý dokument odhalující mnoho neznámého o geniálním českém umělci, který se i díky své přijatelné délce a informační hodnotě dá bez problému zvládnout. Pravda ale je, že na plátně nevypadá úplně nejlépe a patří spíše do komornějšího prostředí televizní obrazovky. Měl by prostě běžet rovnou v České televizi, která patří k jeho spoluproducentům.