Americká armáda je pojem. Disponuje nejmodernější a nejmocnější technikou, obřími základnami, v jejích službách pracují největší světoví odborníci na všechno i elitní supervojáci. Ročně do ní putují peníze, o kterých se nezdá ani Kalouskovi v jeho nejvlhčejších snech. Mít US Army za kámoše je zkrátka terno. I pro filmaře. Ale není růže bez trní a jak už to tak bývá, chcete-li se bratříčkovat s někým, kdo má moc, musíte sklopit slechy a být mu po vůli ať už chce cokoliv. Třeba zcela překopat scénář, aby na vojsko a miliardy do něj investované nevrhal špatný stín. Natočit film o armádě bez pomoci armády je jako sám si upéct jeden rohlík - je to mnohem pracnější a vyjde to výrazně dráž. Výsledek je sice poctivý, osobitý a většině chutná víc, jenže stejně si téměř každý z nás ten rohlík koupí levně v krámě. Protože je to zkrátka levnější, jednodušší a účel to splní dostatečně. A podobně smýšlejí i hollywoodští filmoví producenti. Spolupráce Hollywoodu s Pentagonem se datuje minimálně od roku 1927, kdy armáda poskytla svou techniku při natáčení prvního oscarového snímku Wings. Tehdy se ještě jednalo o neformální výpomoc z dobré vůle. Pravá chvíle armády jakožto vlivného sponzora hollywoodských trháků přišla až po konci druhé světové války, kdy se s filmy s válečnou tématikou roztrhl pytel. S rostoucím počtem žádostí o poskytnutí podpory začala narůstat i touha po vlastním prospěchu. Washington se stále více staral o to, jak je ve filmech, na kterých se podílí, zobrazován, a pokud mu nějaký scénář dělal medvědí službu, armáda z natáčení vycouvala. U starších filmů odehrávajících se za druhé světové to nebylo třeba tak často, neboť zpravidla zobrazovali americké vojáky v dobrém světle (Patton, Nejdelší den, Tucet špinavců, Most u Remagenu), jenže ostatní války, do kterých v budoucnu USA vstoupilo, neměly tak jasný průběh a jednoznačné vyznění (spíše naopak). Realita nebyla lichotivá. Pravdivým scénářům se tak stále častěji dostávalo zamítnutí a snímky, které chtěly přinést nepřikrášlené pohledy na jednání amerických vojenských jednotek např. v Korei, Vietnamu či Iráku, neměly šanci. Podporu získávaly jen projekty zajišťující nové příděly válkychtivých rekrutů a pokud byl film na kritice armády přímo postaven, studio jej muselo natočit na "vlastní" náklady (Četa, Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu), jestliže Washingtonu vadily jen určité pasáže, často je tvůrci s vidinou levné armádní techniky vypustili či upravili. Začaly tak vznikat směšně uhlazené propagandistické scénáře nepokrytě prahnoucí po podpoře, díky níž se za málo peněz dalo pořídit hodně akce (Nezvěstní v boji, Rambo II). Pokud přivedete Strýčkovi Samovi nové ovečky do služby, štědře se odvděčí. Není tajemstvím, že "realistický" Top Gun, po jehož premiéře výrazně stoupl počet rekrutů do letectva, je Pentagonem milován a předváděn jako vzor ideálního armádního snímku.

Washington má pro spolupráci s Hollywoodem určené vlastní zaměstnance, jejichž hlavní náplní práce je posuzování scénářů a jejich neškodnosti. Právě oni, momentálně v čele s chlapíkem jménem Phil Strub, mají na filmovou tvorbu větší vliv, než by si kdo dokázal představit. Jen dle jejich úsudku je vyřazena či předělána řada scén, jsou překopána historická fakta a stovky scénářů jen díky nim končí navěky v šuplíku. Strub dohlédne na to, že pokud si přejete podporu Pentagonu, neuvidíme ve vašem filmu nic, co by zavánělo válečným zločinem, oběťmi na civilistech, špatnými rozhodnutími, drogami, šikanou, rasismem, homosexualitou apod. Tedy samozřejmě na straně Amerických vojáků, u nepřátel to nevadí, tam je to spíše polehčující okolnost. Například vojenská komedie Lampasy s Billem Murrayem měla být dle scénáře ostrá satira plná marihuany, alkoholu a sexuálních narážek, ale po cenzorském zásahu dopadla jako neškodná proamerická legrácka osekaná o všechny nekorektní (a tedy nejzábavnější) vtipy. Strub a spol jdou v potírání "nekalostí" tak daleko, že zamítají i všeobecně prokázaná historická fakta, doložená dobovými záběry. Nelíbila se mu například scéna z filmu Kód Navajo, ve které americký voják krade mrtvole japonského důstojníka zlaté zuby. A to navzdory tomu, že se autentický záběr stejného činu nachází v Národním Archívu. Strub to odůvodnil slovy, že u mrtvého Němce by to bývalo nevadilo, protože je běloch. U japonského vojáka takové jednání zavání nepřípustným rasismem. Také si ťukáte na čelo? Jak naivně a hloupě nakonec snímek Johna Woo dopadl si všichni pamatujeme. Jak moc velkou zásluhu na tom má touha po vojenské podpoře a s ní spojené ústupky se ale už asi nedozvíme. V některých případech armádní cenzury však dostává rozum ještě více na frak. V původním scénáři k bondovce Zlaté oko je řečeno, že vysoce postavený americký admirál vyzradil nepříteli důležité státní tajemství. Podporu armády však snímek získal až poté, co byl zrádce vyměněn za příslušníka francouzského námořnictva. Další úpravu ve scénáři musel James Bond prodělat ve svém následujícím dobrodružství Zítřek nikdy neumírá. Armádním hlavounům se totiž nezamlouvala scéna, ve které agent CIA varuje Bonda, aby se nenechal zajmout na území Vietnamu slovy "Víte co by se stalo. Zase by z toho byla válka. Ale možná bychom tentokrát vyhráli". Pentagon velmi nerad neškodné vtípky upozorňující případné rekruty na to, že ne vždy byly jejich války úspěšné. V konečném sestřihu tato věta tedy nezazní. Než přišel washingtonský miláček Michael Bay s Transformers, bylo takřka pravidlem, že armáda nespolupracovala s filmy zaměřenými na invazi mimozemšťanů. Pentagon totiž nesnese, že armáda v podobných námětech většinou svými zbraněmi na vetřelce nestačí (Světová invaze prošla bez problémů). Na to doplatil například Tim Burton s Mars útočí!, neboť zjištění, že hudba je silnější než atomovka, je něco, co armáda neskousne. Spolupráce s tvůrci Dne nezávislosti zase ztroskotala na tom, že studio nechtělo ze snímku vypustit všechny zmínky o Oblasti 51, kde podle filmu vláda před veřejností schovává ufounskou loď. Vláda přeci svým občanům nic netají... A absurdní zásahy do scénářů kvůli poskytnutí podpory se nevztahují jen na velká plátna. Už v jedné epizodě seriálu Lassie mělo v lese havarovat armádní letadlo. Pentagon odmítl stroj zapůjčit s odůvodněním, že si nepřeje, aby si děti, budoucí rekruti, myslely, že armáda vyrábí nekvalitní letadla.

Jak vůbec probíhá žádost o podporu? První, co musíte jako producent, který chce ušetřit a dostat do svého snímku levnou armádní techniku, udělat, je zaslat žádost, ve které jasně upřesňujete, co budete všechno potřebovat - základny, letadla, tanky, pěchotu, lokace, ponorky atd. A taky kde a kdy. Jsou-li vaše požadavky reálné, je třeba poslat do Pentagonu pět kopií scénáře, které si dále rozebere námořnictvo, letectvo, pozemní vojsko a pobřežní stráž. Potom čekáte, až si scénář všichni přečtou a dají vám vědět, jestli se jim líbí. Pokud ano, pomohou vám, ačkoliv budou mít určitě pár připomínek co a jak vylepšit. Ve chvíli, kdy začnete natáčet, vám bude na plac poslán vojenský technický dozor, neboli zelený mozek neustále dohlížející, jestli se držíte schváleného scénáře. Budete-li chtít ve scénáři cokoliv změnit, musíte to s tímhle člověkem důkladně prodiskutovat, přičemž "army-man" má vždy poslední slovo. Major David Georgi, člověk živící se touto hodnotnou prací, v jednom rozhovoru pro novináře Davida Robba prohlásil: "Pokud to neudělají tak, jak jsem řekl, vezmu si svoje hračky a odcházím." Když je daný snímek hotov, musíte jej ještě před premiérou promítnout armádním papalášům, kteří jej schválí. Kdyby se jim náhodou nějaké pasáže znelíbily, máte problém. Pro většinu režisérů (kromě Baye, který je sám zeleně smýšlející) je to nesmírně otravné, ponižující a deprimující, ale vysvětlete to producentům, kteří koukají především na výši rozpočtu. Nic zkrátka není zadarmo. Cenzura funguje na různých úrovních a jak vidno, točit osobitý snímek a snažit se přitom ušetřit náklady není zrovna jednoduchá záležitost. A pokud se Vám i tak podaří natočit vlastní Olověnou vestu, můžete se díky omezení promítání ve vojenských základnách rozloučit s velkou částí potenciálních diváků. Osobitý režisér tvrdej chleba má. A pak nemá kvést pšenka nájemným rutinérům. Na druhou stranu, samotný Pentagon se pak nikterak nechlubí tím, jak velký prospěch má z Hollywoodu. Kromě toho, že svět - respektive Spojené Státy - jsou pravidelně napadány mimozemšťany, superpadouchy a komunisty a investice do armády tak vypadají mnohem oprávněněji a hrnou se rekruti, tvoří představivost filmařů jeden z podstatných inspiračních zdrojů vládních vývojářů. Technologické špionážní vychytávky v nejnovějších Bondovkách či v sérii Mission Impossible mnohdy vypadají téměř neuvěřitelně, ale stačí se podívat na stejné frančízy do historie a mnohé z toho, u čeho jsme (nebo naši rodiče) tehdy nevěřícně kroutili hlavou, je dnes skutečností, nebo dokonce již překonanou a zastaralou minulostí. Málokdo z nás sice tuší, jaké technologie dokázali dobře financovaní vědci již vyvinout a co vše například Washington před veřejností tají, ale mnoho původních námětů pochází právě z filmů. Pak už to funguje asi jako ve většině jiných firem: "Hele, oni tam mají tohle, to chci taky, tak to vymyslete!." Filmaři to mají snazší. Jak říká Greg Smrz, trikový koordinátor nejnovější hi-tech lahůdky Mission: Impossible - Ghost Protocol: "My to máme jednoduché, vysníme si vlastní vynálezy a pak už jen koukáme, jak fungují na plátně." Například právě v poslední Nesplnitelné misi na sebe asi největší pozornost strhla scéna, kdy Ethan Hunt s pomocí speciálních elektromagnetických rukavic zdolává nejvyšší budovu světa - mrakodrap Burdž Chalífa v Dubaii. Bývalý velitel Delta Force, nyní specialista na válečnou technologii Peter Blaber se o futuristickém gadgetu vyjádřil jako o šikovně vypadající věci, jejíž zjednodušená verze dovolující slézat dolů po ocelových konstrukcích je již nějaký čas realitou, ale doslova pavoučí lezení po skleněných stěnách je zajímavá výzva do budoucnosti - jinak řečeno "top secret". Alain Robert, "mrakodrapolezec" známý jako francouzský Spider-Man, se možná bude brzy divit, až ho při jeho cestě na vrchol výškové budovy budou policajti po zdi nahánět, namísto aby bezmocně čekali nahoře až se k nim vyškrábe...