Pramáti všech romantických komedií a oscarový šampion zároveň vypráví o tom, že pravou lásku můžete někdy najít i na cestě k oltáři. Frank Capra uvádí jeden ze svých nejmilovanějších snímků. V hlavních rolích Claudette Colbert a Clark Gable.
Potkali se v autobuse do New Yorku. Ona, milionářská dcerka Ellie (
Claudette Colbert), prchající z domácího vězení na jachtě, kde ji zavřel vlastní otec, aby ji donutil anulovat svatbu se zlatokopeckým aviatikem. On, novinář Peter (
Clark Gable), člověk z lidu, který právě dostal po telefonu padáka.
Jak je v podobných historkách běžné, do oka si nejprve rozhodně nepadli. Peter samozřejmě poznal prchající dědičku (nebylo to zas tak těžké s její fotkou na titulní straně každých novin) a dal jí na výběr - buď ji práskne jejímu otci, který za ní poslal hordu detektivů, nebo jí pomůže výměnou za exkluzivní story o jejím útěku za čerstvým manželem. Čím víc se Ellie přibližuje svému cíli, tím víc zjišťuje, že se jí jejího nečekaného společníka vlastně opustit nechce...
Vznik snímku byl všechno, jen ne jednoduchý. Předlohou mu byla povídka
Night Bus Samuela Hopkinse Adamse publikovaná v Cosmopolitanu (ano, tehdy čtenářky zajímaly zjevně jiné věci než dnes). Autorem scénáře byl
Caprův častý spolupracovník
Robert Riskin, který měl už oscarovou nominaci za předchozí společnou komedii
Podsvětí ve fraku a několik dalších ho ještě čekalo. Režisér skončil u projektu v okamžiku, kdy mu nevyšlo několik měsíců připravované melodrama pod názvem
Soviet o americkém inženýrovi najatém, aby postavil v Sovětském svazu obří přehradu. Ehm. Místo MGM se tak
Capra ocitl v Columbii, v té době považované za jedno z tzv. "poverty row" čili chudých studií, kde vznikaly jen laciné béčkové produkce.
Problémy s obsazením ústřední dvojice rozhodně nevypovídají o statusu, který má film dnes. Režisér si přál
Roberta Montgomeryho, ale MGM ho nezapůjčilo a místo toho poslalo
Clarka Gabla, údajně za trest, protože chtěl přidat. K obsazení hlavní ženské role došlo až poté, co odmítly
Myrna Loy,
Miriam Hopkins,
Margaret Sullavan a
Constance Bennett.
Bette Davis by do toho byla šla, ale zase ji nechtělo pustit RKO.
Claudette Colbert sice neměla
Capru ráda už od jejich první spolupráce na němém snímku
For The Love Of Mike, ale nechala se obměkčit za dvojnásobný plat (50 tisíc dolarů) a slib, že filmování se stihne do čtyř týdnů a hvězda tak bude moct odjet na zimní dovolenou. Po natáčení prý prohlásila, že právě dokončila nejhorší film na světě. Její "nadšení" ale nejspíš jen pomohlo jejímu výkonu a
Gable s
Caprou si prý spolupráci nakonec docela užili.
Přijetí v době premiéry nebylo nijak žhavé, ale o snímek měl dobrý "word of mouth", to znamená, že si jej nadšení diváci doporučovali a návštěvnost tak postupně narůstala. Na předávání Oscarů v roce 1935 získal film všech pět hlavních cen (nejlepší film, režie, scénář, herec a herečka v hlavní roli). To se povedlo od té doby už jen
Přeletu nad kukaččím hnízdem a
Mlčení jehňátek. Zlí jazykové by samozřejmě mohli tvrdit, že úspěchu snímku rozhodně neuškodilo, že předsedou Akademie filmového umění a věd byl v té době právě
Capra.
Dvě perličky: Potížistka
Colbert se mimochodem předávání cen vůbec nechtěla zúčastnit a místo toho vyrazila na výlet vlakem. Šéf Columbie Harry Cohn ji prý po ohlášení vítězkou nechal dotáhnout z nádraží a ona tak cenu přebrala v cestovním oblečku.
Clark Gable prý svého Oscara daroval jakémusi dítěti, které ho prý vrátilo Gablově rodině po jeho smrti. Když se v roce 1996 tato cena objevila v aukci, koupil ji sám
Steven Spielberg a ihned daroval Akademii filmového umění.
Stalo se jedné noci - mimochodem poněkud zavádějící název, protože děj se odehrává několik dní i nocí - je dodnes považováno za stále svěží klasiku. Dámy z našeho Stroje času tedy úplně nesouhlasí, ale aktuálně 142. místo celkového žebříčku IMDB hovoří za mnohé. Stejně jako
množství remaků, odkazů a citací v jiných dílech.
Je těžko spočítat, kolik romantických komedií by mělo přiznat svou inspiraci právě dnes vzpomínanému snímku. Celková lehkost, pozitivní energie, chemie mezi ústřední dvojkou, nezapomenutelné scény (zpívání v autobuse, stopování, rozdělování pokoje dekou, útěk od oltáře), to všechno stále skvěle funguje. Caprův typický populismus je omezen na minimum, film spíše řeší rovnost mezi bohatou fiflenou a chudým správných chlapem, což dnes jako téma už ani nevnímáme. I když na druhou stranu důležitost optimismu v době hospodářské krize je aktuální stejně jako tehdy.