Frank Capra, sicilský rodák z nuzných poměrů, se životem musel těžce protloukat. Už odmalička pracoval a nakonec jako úspěšný oscarový režisér dosáhl svého amerického snu. Na své skromné začátky ale nikdy nezapomněl, a všechny jeho filmy nezapřou silný sociální akcent. Majstrštyky jako Stalo se jedné noci, Úžasná událost nebo Pan Smith přichází jsou dodnes třpytivou klasikou v pokladnici klasického hollywoodského filmu. I když někteří kritici odsuzují jeho idealistické vize jako přespříliš naivní, kazatelské či utopické, se zjednodušeným levicovým viděním dobra a zla, nikdo z nich nezpochybňuje Caprovu brilantní režii, práci s mizanscénou a vedení herců, kteří pod jeho taktovkou podávali životní výkony. "Můj otec říkával, že prohrané bitvy jsou ty jediné, za které stojí bojovat." - Jefferson Smith Pan Smith přichází z roku 1939, volné zpracování novely Gentleman z Montany od Lewise R. Fostera, je jakýmsi ideovým pokračováním předchozího Caprova filmu Úžasná událost, o jehož remake se před několika lety vcelku úspěšně pokusil Adam Sandler. Znovu se objevuje premisa "venkovský prosťáček dělá díru do velkého světa", ačkoliv tentokrát jde o politickou pevnost. Když je mladý idealista, skautský vůdce Jefferson Smith (James Stewart), po úmrtí senátora zvolen v doplňovacích volbách za vesnický stát do amerického Senátu, aby zaplnil místo, dostane se se svou poctivostí do podivného soukolí stranické mašinerie. Senátor Paine, průmyslový magnát Taylor a další zkorumpovaní politici jsou spojenci v tažení za schválením nového zákona, kterým jim umožní jejich špinavé praktiky pozvednout na další úroveň. Mladý poctivý prosťáček, který ve Washingtonu tak trochu hraje roli bezelstného hocha od Bobří řeky, odhaluje s pomocí své sekretářky korupci mnoha politiků, a stává se proto velice obávaným bojovníkem proti mocným. Jeho triumf nad předsedou strany, guvernérem a senátorem vrcholí jeho třiadvacetihodinovou řečí (tzv. filibusterem) v Senátu, v níž pranýřuje machinace, odhaluje zaneřáděný chlév americké politiky a obrací se na obyčejné voliče. Po Smithově boku je pouze jeho protřelá asistentka (Jean Arthur), kterou už nikdo nezná jejím křestním jménem, ale mezi hochy, co spolu mluví, se jí prostě říká Saunders. Do prosťáčka se zcela proti svému typu zamiluje a spolu s ním se pokusí Senát obrátit vzhůru nohama. Ať to stojí, co to stojí. A teď šest schodů do klasického nebe aneb proč se s panem Smithem vydat na tažení do Washingtonu: 1. Lidumilný humanismus Je třeba přiznat, že se Caprův humanismus často zvrhává do kazatelské mravoučnosti. Jeho politické vidění světa je po výtce zjednodušené a jeho kritika demokracie vyplývá i z toho, že ji nevnímá jako tvrdý denní chleba, o který je nutno znovu bojovat, ale jako nedostižný platónský ideál, vůči němuž je každá realita špinavá. Jeho znechucení nad všepronikající korupcí je z filmu zřetelně cítit, stejně jako pohrdání, které má pro politické matadory a jejich kompromisní dohody. Nicméně způsob, jakým publikum dokáže strhnout k velkým činům a slovům, je fascinující. Dramatické zvraty, břitké dialogy a především odzbrojující víra v čisté ideály, to je účinná cesta k srdci diváka. Ne nadarmo se říká, že nejvíce nebezpeční lidé jsou idealisté. Obzvláště ti, kteří to umějí s kamerou. Jak ostatně varuje anglický spisovatel Aldous Huxley: "Idealismus je často jen noblesní tóga, do níž politici zavinují své mocenské choutky." 2. Na západní frontě neklid aneb kontroverze Během promítání filmu v Senátu jeden z politiků, shodou okolností montanský senátor sedící na místě vedle režiséra, znechuceně odešel. Film s jasnou demokratickou a idealistickou orientací byl zcela pochopitelně zakázán v nacistickém Německu, fašistické Itálii i v autoritářském režimu ve Španělsku. Traduje se, že v okupované Francii jej majitelé kin do doby zákazu pouštěli prakticky non-stop po dobu třiceti dnů. Ale poselství filmu bylo černou můrou nejen pro zlotřilé diktátory. Dokonce i Joseph Kennedy, otec JFK a toho času americký velvyslanec v Británii, byl znepokojen, jak bude demokratická Amerika, symbol dobra a pokroku, působit na své evropské spojence, a obával se, že film značně poškodí americkou prestiž v Evropě. Dokonce v tomto smyslu napsal dopis režiséru Caprovi a šéfovi studia Columbia Harrymu Cohnovi. Proti filmu a spojení s ním se ohradili američtí skauti, takže Frank Capra musel vymyslet fiktivní jméno organizace, a také nikde ve filmu není zmínka o republikánech či demokratech nebo o státu, ze kterého pocházeli senátor Smith a senátor Paine. Po kontrolních projekcích se také měnil původně mnohem delší závěr filmu. 3. Z hereckého Olympu: Jimmy Stewart a Jean Arthur James Stewart, jeden ze "svaté trojice" amerického herectví spolu s Grantem a Bogartem, přišel k této životní roli, jak už to tak v Hollywoodu bývá, jako slepý k houslím. Původně se totiž jednalo o závdavek pro známého herce Ralpha Bellamyho a jakési volné pokračování k panu Deedsovi. Nakonec však roli obsadil Stewart a byla to mimořádně šťastná trefa. Nad jeho heroickým výkonem plným státnických, "lincolnovských" projevů a bravurního herectví na pokraji nervového kolapsu zůstává rozum stát. Ani překrásná blondýnka Jean Arthur se nenechala zahanbit a navzdory osobní animozitě se Stewartem se jim podařilo utvořit jednu z nezapomenutelných dvojic stříbrného plátna. Zajímavostí je, že krásnou Jean zabírali vždy pouze z levé strany, která byla považována za její lepší. Stewart měl očividně dobré obě... 4. Pirátství jménem filibuster Filibuster (neboli řečnický maraton vedoucí k zablokování návrhu zákona) je oblíbenou taktikou nejen amerických zákonodárců. Někteří mluví k věci, jiní zpívají, čtou z Bible nebo předčítají rodinné recepty na koprovou omáčku. Senátor Smith je ale naopak vzorem všech řečníků, protože v duchu "slovo je silnější než meč" bojuje za svou čest, za americké voliče a prostý lid, za lepší politiku a ideály a naděje, kterých se nehodlá vzdát. Než aby přijal svůj nespravedlivý osud, udatně bojuje neuvěřitelných 23 hodin u řečnického pultíku. Navzdory výtkám komentátorů a politiků, že by filibuster nemohl trvat takovou neslýchanou dobu, tento fiktivní filibusterový rekord byl realitou dokonce překonán, a to v roce 1957 jistým vytrvalým senátorem jménem Strom Thurmond, který ve snaze znemožnit přijetí zákona o občanských právech žvanil plných 24 hodin a 18 minut. Na rozdíl od Jimmyho Stewarta ale své publikum neoblomil. 5. Styl made in Capra "Film je jeden ze tří univerzálních jazyků, vedle matematiky a hudby." - Frank Capra Navzdory jistému sentimentalismu a romantismu, které ideově podbarvují každý Caprův počin, je jeho styl obdivuhodně čistý a efektivní. V práci s kamerou, scénou i dramaturgií prokazoval originalitu i obrovskou preciznost. Např. scénu s filibusterem točil na šest různých kamer ze šesti různých úhlů. Používal experty na filmové montáže, jako byl Slavko Vorkapić, který je autorem kompilační mizanscény s americkými symboly. Politické fantazie pana Smithe jsou zakotveny v neobyčejně silné a autentické realitě. Velikost jeho režijního umu je v detailech, např. typické ve scéně, kdy Smith mluví s dcerou senátora a jeho zjevnou nervozitu zrcadlí jen gesto s kloboukem. Frank Capra byl skutečným velmistrem, co se týče využití možností filmového média. Poslední čtvrtina pana Smithe působí, jakoby film trpěl závratí, vertigo efektem. To umocňuje drásavou atmosféru a dramatický finiš. Knedlík v krku, slzy v očích a srdce na dlani. 6. Naděje v době deprese Frank Capra, humanista až na půdu a idealista až za hrob, načrtl v panu Smithovi onen americký ideál self-made mana, který poctivou prací a srdcem na dlani tvoří tolik potřebnou sůl země. Zároveň však nemilosrdnou (a leckdy i nespravedlivou) kritikou uchvátil publikum tím, že rezonoval stesky obyčejného amerického člověka na tu velkou politickou mašinerii, pozvedává duch jedince, který se cítí bezmocný a jaksi odříznutý od reálného vlivu na politické elity. Jakoby jim až tento film dal hlas a odvahu jej užít pro dobro věci, změnit svět. Jeho poctivec ztělesňuje čisté svědomí národa a ve vznosných patriotických projevech a skutcích se zrcadlí Caprova naděje, že mirkodušínovské typy existují a je jen na nás, abychom jejich andělskému hlasu naslouchali a nechali se jím vést.

Frank Capra později přiznal, že dostal mnoho dopisů, v nichž divák přiznával, že po zhlédnutí pana Smithe se vydal na politickou dráhu. Říká se, že tento národní poklad by měl být povinnou biblí každého politika i voliče, který to se svým hlasem myslí vážně. A to je důkazem, že ztracené bitvy stojí za to nevzdávat.