Píše se rok 1348 a my se ocitáme v nejhlubším středověku v Anglii (suplované na plátně Německem), zasažené obrovskou morovou nákazou. Tato pandemie přezdívaná „Černá smrt“ trvala přes dva roky, vyhubila podle odhadů až šedesát procent evropské populace a patří mezi nejničivější známé epidemie v dějinách lidstva. Mladý mnich Osmund (Eddie Redmayne) je zamilovaný do krásné slečny, kterou chce před morem zachránit za každou cenu, a proto ji posílá pryč z města, aby se před nákazou ukryla. Každý totiž slyšel fámy o izolované vesnici daleko v bažinách, které se záhadným způsobem nemoc vyhýbá. O tajemném místě se doslechl i biskup, přesvědčený o tom, že této pověrami opředené v osadě žije nekromancer oživující mrtvé. A s ním je potřeba patřičně zatočit. Po první výpravě vyslané do močálů se slehla zem, ale to přece nevadí. Biskup má spoustu dalších lidí, ochotných podstoupit pro svoji víru obrovské riziko a vydat se hledat temného čaroděje do neznámých a nebezpečných končin. Rytíř Ulric (Sean Bean) je vůdcem další mise a jako svého průvodce si v klášteře vybere právě Osmunda, mladého, nezkušeného, ale jak se zdá také odvážného a odhodlaného mnicha. Abychom nezapomněli, že jsme opravdu ve středověku, narazí Ulricova družina cestou na vesničany vyřizující si účty s čarodějnicí, koně a zkrvavený hábit Osmundovy milé a také na drsnou partu lesních lapků. Bitva se zloději je jedinou pořádnou akční scénou celého filmu, bohužel jsem si ji ale nebyla schopná vůbec užít, protože z roztřesené, rádoby dynamické kamery mě bolela hlava. Škoda, protože řežba je to opravdu pěkná. Ale vraťme se k příběhu. Příjezd do záhadné vesnice je nečekaně klidný, obyvatelé uvítají Ulricovu družinu přátelsky jídlem, pitím a velkou oslavou. Samozřejmě nic není tak hezké, jak to na první pohled vypadá. Osadě vládne charizmatická Langiva (Carice van Houten, kterou si můžete pamatovat z Verhoevenova válečného filmu Černá kniha), bylinkářka a hlavně obrovská manipulátorka, která nade vše miluje moc. Tohle je pasáž, kde začne jít do tuhého, kdy mě snímek začal doopravdy zajímat a dokázal mě vtáhnout do děje. Všechno, co se stalo doposud, bylo (až na zmíněnou bitvu) vizuálně zajímavé, pokochali jsme se krásnými atmosférickými záběry rytířů v mlze, projeli jsme kus Anglie (resp. Německa), ale příběh byl značně popisný a vcelku nijaký. Poslední třetina filmu je ale diametrálně odlišná od okamžiku, kdy otěže převezme vůdkyně vesnice v bažinách. Carice van Houten vtiskla svojí postavě obrovskou dávku charismatu, takže mi nedělá problém uvěřit, že tahle osoba je schopná zfanatizovat dav lidí, bezcitně zabíjet ve jménu spravedlnosti a téměř přesvědčit i mnicha, aby zavrhl boha. Její krutost nezná mezí, ale cesta k vítězství nebude tak jednoduchá, jak si zřejmě představovala. Hlavní problém filmu vidím v tom, že sám neví, jestli má být historickým velkofilmem, nebo intelektuálním dramatem v kulisách minulosti. Je málo okázalý, málo výpravný a dějově příliš minimalistický na to, aby byl skvělým zástupcem prvního žánru (jen v Evropě bych byla schopná najít tucty lepších a výpravnějších děl), ale právě první polovina ho dějově posouvá spíše ke zmíněnému výpravnému dobrodružství a nedovoluje mu být ryzím dramatem určeným k zamyšlení. Konfrontace fanatických křesťanů a šílených bezvěrců (kteří ale slepě uctívají svoji vůdkyni, takže zcela bez víry také nejsou) diváka rozhodně nenechá chladným a nabízí nejeden důvod k zamyšlení. Přesto si ale myslím, že finále šlo vygradovat ještě o chlup víc, aby v nás zanechalo ještě o něco svíravější pocit. V žádném případě ale nečekejte žádný horor (toto žánrové zařazení jsem našla na nejedné renomované filmové databázi). Méně otrlé povahy by se sice mohly místy cítit značně stísněně, ale to by se asi cítil každý při pohledu na koně roztrhávajícího živého člověka vejpůl.

Black Death je dílo patřičně temné a syrové, přesně takové, jaký asi musel být středověk. Pominu to, že mnichovi vůbec nerostou fousy, plnovous Seana Beana je stále perfektně zastřižený a vydrbaný a oblečení vesničanů jako by vypadlo z reklamy na Perwoll. Snímek představuje kupu hrdinů, mezi kterými si pravděpodobně nevyberete nikoho, komu byste nakonec začli fandit, ke komu byste cítili sympatie. Ale to byl zřejmě záměr. Ukázat nezaujatě to, že šílení a fanatičtí lidé jsou všude, nehledě na víru nebo dobu, ve které žijí. Námět to není složitý a pro jeho realizaci nebylo potřeba miliónů Eur a já oceňuji zejména odvahu tvůrců něco v podobném stylu vůbec natočit. Bohužel nedotaženost jednotlivých složek, ze kterých mi nejvíc vadila již zmíněná příšerná ruční kamera, nevýrazná a plytká hudba a lehká žánrová roztříštěnost, podráží snímku nohy a posunuje ho hodně dolů, do šedivého průměru.