Americký koprodukční horor Smrtelné zlo: V plamenech natočil francouzský režisér s českými kořeny Sébastien Vanicek, jenž debutoval před třemi lety pavoučím hororem Havěť, dost možná nejvýživnějším filmem o pavoucích za posledních pětatřicet let. Totéž si zjevně řekli producenti, kteří mu hned poté svěřili nový díl z filmové hororové série Smrtelné zlo, jež volně rozvíjí mytologii, kterou nastolil ve své kultovní trilogii Evil Dead z 80. let filmař Sam Raimi. Sébastien Vanicek se rozhodl nezklamat, a kromě spousty dravé energie a hbitého střihu film obohatil (v tandemu se svým spoluscenáristou Florentem Bernardem) i spoustou šťavnatých pasáží, v nichž se kreativně deformují a poškozují lidská těla.

Film Smrtelné zlo: V plamenech se tudíž nese ve stylisticky podobném duchu jako jeho moderní předchůdci – Lesní duch z roku 2013 a Smrtelné zlo: Probuzení z roku 2023. Jde o naturalistické, kruté a krvavé filmy plné brutálního násilí, které se svou explicitností a sadistickým smyslem pro detailní zpracování speciálních efektů a nechutných masek snaží vyvolat v divácích fyzicky nepříjemné reakce. Na tomto principu ostatně stojí nemalé množství dnešních „hororů“ (každopádně je to ale hodně vzdálené původní unikátně svébytné poetice Raimiho groteskně vyšinutých a na koleni dělaných snímků). Pokud se tedy dá říct, že Sébastien Vanicek v něčem uspěl, tak rozhodně ve zprostředkování značného množství krvavých gore scén pro diváky, kteří chtějí na plátně vidět pořádná jatka. V tom ostatním, zejména co se týče postav, příběhu a filmového vyprávění, je Smrtelné zlo: V plamenech bohužel selháním.

Hlavní hrdinka (švýcarská herečka Souheila Yacoub), třicátnice provozující se svým manželem restauraci, je nezajímavá a nesympatická. Po manželově tragické smrti má strávit pohřeb ve společnosti jeho rodiny (truchlící rodiče, mladší bratr s přítelkyní a senilní babička) a následně je doprovodit na smuteční večeři do zchátralého domu, který kdysi patřil již zesnulému dědečkovi. Tím příběh v podstatě končí, protože se okamžitě začnou dít podivné věci, několik členů rodiny je posednuto, ti ostatní se snaží bránit jejich útokům a vy už jen čekáte, kdy dojde k nastartování té kotoučové sekačky na trávu, která stojí opodál a kamera na její přítomnost v několika záběrech významně upozorňuje.

To, že ve filmu není s kým sympatizovat a komu fandit, je problém. Nezlepší se to ani ve chvíli, kdy se u hlavní hrdinky projeví určitá traumata z toho, že jí manžel ještě během svého života ubližoval a psychicky terorizoval. Ještě větší nedostatek ale plyne z toho, že celý film je vyloženě skoupý na dialogy, následkem čehož spolu postavy téměř nekomunikují (vyjma banalit a vyčítavých uštěpačných poznámek). Ani když začne jít opravdu do tuhého a dojde k několika zjevně nadpřirozeným úkazům, tak je nikdo ani slovem neokomentuje, nikdo na ně nereaguje, nikdo se s nikým nedá do řeči. Když rodina sedí u večeře a otec v čele stolu chrchlá a sípe, je pobledlý, divně se kroutí, z úst mu teče pěna a snaží se dosáhnout na různé ostré předměty od nože po vývrtku, tak ostatní postavy u stolu nezaujatě rozebírají, jestli večeře je, nebo není mražená.

Naprosto absurdní chování postav v mnoha situacích a jejich podivná apatie způsobují, že na nich divákovi nezáleží a je mu jedno, co se jim stane. Částečně za to může i přemíra násilností, během nichž otrlý divák snadno otupí, a také banální příběh, jenž je vyprávěn lehce nesrozumitelně a navzdory své přímočarosti a triviálnosti nemá jasnou strukturu a rozpadá se pod vlivem nekonzistentních pravidel, jimž je démonické zlo přivolané z prokleté knihy podřízeno. Děj působí nahodile a slouží pouze jako nutné pojivo mezi jednotlivými krvavými pasážemi, v nichž se zhusta probodávají krky a trhá kůže. Předchozí příspěvek do série s názvem Smrtelné zlo: Probuzení přitom těmito neduhy netrpěl, neb disponoval solidně napsanými postavami, s jejichž problémy a utrpením mohlo publikum snadno souznět. V tomtéž filmu se navíc podařilo efektivně využít prostředí rozpadajícího se činžáku, v němž se příběh odehrával, zatímco ve filmu Smrtelné zlo: V plamenech se s lokací zpustlého rodinného domu téměř nepracuje.

Musí se nechat, že Sébastien Vanicek alespoň zhusta a vynalézavě využívá všelijaké rekvizity a vůbec se jako režisér usilovně snaží co nejvíc předvést, takže ulítává na dlouhých záběrech i kulometných střizích a nechává kameru dělat veletoče, snímat obraz přes odrazy v zrcadle nebo po vzoru Raimiho filmů prolétávat mezi stromy. Krvavých sekvencí do filmu nacpal tolik, že nikdy neuběhne ani pět minut, aby někomu nebyla způsobována bolest – i kdyby mělo jít jen o odřeninu na patě ze špatně padnoucí boty. Všechno to násilí ale nemá moc kam gradovat, protože už úvod filmu je rozjetý na plný plyn a víc už to zkrátka nejde – takže ani závěrečné vyvrcholení rozhodně nepřebije nic z toho, co bylo ve filmu k vidění již dříve. Podivně nepadnoucí je i sporadický a dosti izolovaný černý humor, jenž těžko do tak sugestivního snímku přispěje nějakým odlehčením nebo nadhledem (a v drtivé většině jej navíc zastává dementní seniorka na kolečkovém křesle).

Film Smrtelné zlo: V plamenech jistě uspokojí diváky lačnící po efektně natočené kreativní brutalitě a realisticky vyhlížejících gore efektech. Pokud ale od hororu očekáváte i jiné hodnoty, tak tento je nabídnout neumí. Není napínavý, kvůli scenáristické doslovnosti a vypravěčské malátnosti je i značně předvídatelný a jeho bizarně se chovající ploché postavy jsou vyloženě odtržené od reality. Výsledek zamrzí zejména v porovnání s veskrze solidním tři roky starým předchůdcem, oproti němuž představuje Vaničkova novinka kvalitativní sestup o několik úrovní.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Český trailer filmu Smrtelné zlo: V plamenech