Na první dobrou sice takový námět možná zní v kontextu hororového žánru zajímavě a neotřele, leč jeho výsledná realizace je bohužel velmi rutinní a omšelá. Především má film Pasažér velmi slabý scénář, který spoléhá na spoustu klišé, nedokáže upoutat ničím pozoruhodným, nedrží moc pohromadě a trpí i celou řadou dalších neduhů. Hlavní hrdinové jsou napsaní poměrně genericky, což z nich v kombinaci s fádními hereckými výkony jejich protagonistů nečiní kdovíjak výrazné ani sympatické postavy, s nimiž by bylo snadné soucítit nebo se zajímat o jejich strasti a obavy. Vnitřní pnutí a konflikt obou hrdinů postavený na tom, že Maddie nový životní styl úplně nevyhovuje a spíše by toužila po teplém krbu klasického rodinného domku, zatímco Tyler naopak cítí naplnění právě ve svobodném bytí na čtyřech kolech, film neutáhne.

Přítomnost jakési temné entity by se dala pochopitelně interpretovat jako zhmotnění hrdinčina strachu ze vstupu do potenciálně neperspektivního partnerského svazku a z nejistot plynoucích z nepadnoucího způsobu života, nicméně snímek samotný tento metaforický přístup nijak nepodporuje. Dost bídně ostatně pracuje i s jinými motivy – Maddie je kupříkladu již dva měsíce těhotná (na což je ve filmu několikrát upozorněno), nicméně před Tylerem to zatím drží v tajnosti – a za celý film mu to nepřizná, takže to ani není k ničemu využito a celé to téma těhotenství vyzní naprázdno. S podobnou svědomitostí se scenáristé chopili i titulního démona, jehož mytologie je polo-náhodně splácaná z folklorních mýtů, černé kroniky, prastarého tuláckého kodexu a pověsti o svatém Kryštofovi, patronovi poutníků.

Není nijak zjevné, podle jakých pravidel silniční démon funguje a co všechno svede. Během filmu mimo jiné prokáže, že se umí teleportovat, hýbat předměty na dálku, vypínat kamery, otevírat zamčené dveře a ohýbat časoprostor, nicméně tyto schopnosti využívá nesmyslně, nekonzistentně a víceméně náhodně, jak se to zrovna hodilo do scénáře. Někdy na něj platí poutnické medailonky a svit světla, jindy ne, a není v tom žádný patrný řád. Oba hrdinové pochopitelně od začátku nevědí, co se ve skutečnosti děje a jaký přízrak se to na ně nalepil, ale naštěstí během filmu potkají jednu ženu, která ví o démonském Pasažérovi všechno (včetně toho, jak se jej zbavit) a samozřejmě jim to všechno vylíčí – což je skoro jak z nějaké příručky, jak nepsat scénáře.

Ani režijně nemá Pasažér moc co předvést. André Øvredal se sice snaží dolovat napětí ze zlověstných siluet, lekaček, ze stínů v lesních porostech nebo z hlasitých kroků pronásledujících hrdiny na liduprázdném parkovišti, ale celkově je těch nápadů velmi málo (nejvynalézavější je scéna, v níž si hrdinové svítí v lese filmovým projektorem, v němž se zrovna promítají Prázdniny v Římě). Snímek se s přibývajícím časem stává víc a víc nechtěně směšným, v čemž mu bizarní finále slouží jako poslední hřebíček do rakve. Nejzdařilejší části filmu jsou paradoxně ty civilnější a nehororové, v nichž se tematizuje společné soužití hlavních hrdinů a jejich cestovatelské zážitky z karavanových kempů a svébytných benzinových stanic. Jinak se ale jedná o podprůměrné žánrové béčko, jehož zápletka opřená o motoristické legendy bohužel skončila u promarněné šance.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]