Hrdiny filmu tvoří rodina složená z manželské dvojice (Jack Reynor a Laia Costa) a jejich dvou dětí, přičemž třetí dítě je zrovna na cestě. Z pracovních důvodů se zrovna nacházejí v Káhiře, nicméně zanedlouho se mají stěhovat zpátky do Spojených států. Těsně předtím však dojde k únosu osmileté dcerky jakousi neznámou ženou, kterou se policii nedaří vystopovat. Zbytek filmu se odehrává o osm let později, kdy rodinka již nějakou dobu žije u babičky kdesi v Novém Mexiku (ve velkém starém strašidelném domě na samotě, který působí svým zjevem i zařízením interiéru dost hororově sám o sobě), když v tom dostane zprávu o nalezení zmizelé dcerky. Objevena byla v zapečetěném sarkofágu, s nímž se zřítilo letadlo, které jej kamsi pokoutně převáželo. Deformovanou, zanedbanou a psychicky poznamenanou dívku si rodina odveze z nemocnice do domácí péče, kde se však začne čím dál průkazněji projevovat, že s ní něco není v pořádku.

Kromě běžné hororové linie, v níž se jednotliví členové rodiny musejí vypořádat s nenadálou přítomností jejich nově nalezené dcery, sestry a vnučky, zatímco se stávají svědky postupně gradujících a mimořádně znepokojivých situací a hrůzných výjevů, obsahuje film ještě druhou příběhovou linii, a sice linii detektivní. Její protagonistkou je policejní vyšetřovatelka (May Calamawy), která je v tajuplném případu osobně zainteresovaná, s rodiči nalezené dívky je telefonicky v kontaktu a snaží se vypátrat, kdo ji unesl a co s ní prováděl. Odhalování záhady má své kouzlo hlavně díky působivým lokacím (nektarinková farma uprostřed pouště postavená na špičce zaváté pyramidy) a práci s několika rekvizitami (videokazeta, obvazy), nicméně divák je díky znalosti pointy před hrdiny od začátku napřed, pročež se před ním rozkrývají spíš už jen detaily a určité specifikace.

Ve finále jde pořád o zdánlivě okoukaný horor o démonem posedlé holce, která propadá záchvatům v děsivém domě plném ventilačních a skladovacích prostorů mezi zdmi, mluví cizím hlasem v neznámém jazyce, na dálku hýbe různými předměty a tropí ostatním všelijaká rozverná krvavá alotria, byť se tak děje v tomto případě s příměsí několika exotičtějších motivů. Film nicméně i tak působí v kontextu žánru velmi výrazně, neb zdařile pracuje s ponuře depresivní atmosférou bezmoci, v níž se do hloubky tematizuje rozklad rodiny a nápaditě se využívají opakující se prvky (Morseova abeceda, škorpión, zubní protéza). Co do hrůznosti jsou některé obzvláště vychutnané okamžiky velmi efektivní (ačkoli některé pasáže mají nakročeno už spíše do černé komedie, viz scéna se smuteční hostinou). Díky hereckým výkonům a padnoucím dialogům film dokáže dost psychologicky hutných scén vytěžit i z interakce rodinných příslušníků a postupně se zcizujících rozhádaných manželů.

Lee Cronin: Mumie je hororem, jenž funguje o něco lépe v jednotlivostech než jako celek, což je dáno i tím, že naprostá většina postav v něm jedná sama za sebe, a tato přemíra individuality způsobuje nesoudržnost ve vyprávění, které už tak musí přeskakovat mezi dvěma dějovými rovinami zasazenými do odlišných lokací. Našly by se též další dílčí výtky, pokud bychom měli zabřednout do detailů, nicméně výsledný tvar díky zručnému celkovému zpracování i tak vyniká nad většinou současné žánrové konkurence. Umně zrežírované scény, několik působivých tvůrčích voleb i překvapivě životný koncept nabízející trochu jiný pohled na mumie tvoří pilíře toho, proč snímek nejspíš ani po čase nezapadne do zapomenutelného průměru, v němž bohužel končí spousta dnešního hororového mainstreamu.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]