K tomu si připočtěte další výrazné vedlejší postavy, jako jsou domácí nudista, bachař a jeho nejméně oblíbený vězeň, sexuálně znalá zákaznice v kadeřnictví nebo záletný muž, jenž čeká dvoje dvojčata se dvěma různými ženami. Veškeré postavy jsou protkány sítí rodinných a přátelských vazeb, případně jde o něčí kolegy z práce nebo sousedy. Ti, kteří mezi sebou žádnou takovou vazbu nemají, se stejně musí alespoň jednou náhodou potkat na ulici. Mimořádnými náhodami a nepravděpodobnými setkáními je koneckonců celý film protkán skrz naskrz. Jen málokterá postava však dokáže skutečně zaujmout – jde totiž jen o velmi ploché figurky s triviálními anekdotickými osudy, jimž snímek vzhledem k jejich množství nikdy nemůže věnovat dostatek času.

Jednotlivé zápletky jsou jednoduché až banální, což není vyloženě na škodu – při tom množství jsou alespoň přehledně vyprávěné, tím spíš, když film strukturálně neustále přeskakuje z jedné na druhou. Schází jim však silnější pointy, které by ospravedlnily jejich existenci i nad rámec toho, že se má jednat o vesměs hřejivé a komické epizodky o hledání lásky a štěstí. Způsob, jakým se některé dvojice postav v závěru spárují, je extrémně naivní až pohádkový, přičemž vychází ze scenáristické nutnosti natlačit do finále filmu co nejvíc zamilovanosti, nikoli z přirozeného vývoje postav. Dialogy jsou místy povážlivě strašlivé a leckdy ustupují zdravému rozumu ve prospěch pokusu o vtip:

• Zaměstnanec krematoria si stěžuje, že silikonová prsa mrtvých žen dělají nepořádek v pecích. Když pak zjistí, že jeho partnerka má silikony, tak se jí v intimních chvílích není schopen dotknout.
  
  
• Tentýž zaměstnanec krematoria je doporučen jinému muži jako poskytovatel sexuálních služeb, protože prý „dokáže rozpálit každého chlapa i ženu“. Tento muž přitom netuší, co ta věta ve skutečnosti znamená. Proč takové doporučení vůbec dostal?
  
  

• Ostýchaví manželé se při sexu s cizím člověkem stydí, pročež se rozhodnou vzít si přes obličej dětské masky prasete a medvěda. Když pak chodí v těchto maskách otevírat dveře náhodným sousedům, tak si všichni myslí, že pořádají doma maškarní karneval.

Pochopitelně nemá moc cenu řešit, jestli slečny vhazující kovové předměty do pivních lahví nehazardují se zdravím zákazníků pivovaru, jestli mohou sedmdesátileté důchodkyně skutečně stát o sexuální styk se stoletým chlapem nebo jestli nejsou čtyři těhotné ženy na jeden film až moc. Jako komedie si může snímek dovolit určitou žánrovou nadsázku. Tu ale málokdy využívá k něčemu opravdu vtipnému. Humor tak převážně zajišťují snaživí herci svou dikcí a obličejovou mimikou, neb zábavu jiného typu snímek nabízí jen sporadicky. Emocionálně film selhává zcela, jelikož prakticky všechny scény, které nejspíš měly vyznívat romanticky nebo dojemně, zanechávají pouze dojem umělé a nevěrohodné falše. Omšelé poselství založené na konzervativní heteronormativní vizi světa, v níž nejlépe je lidem pouze v monogamních vztazích a každá těhotná žena si nutně musí počaté dítě ponechat, nijak nevybočuje z myšlenkových mantinelů většiny české komediální tvorby posledních let a je ostentativně opakováno již po tolikáté, že se stává otravným.

Slabá úroveň filmu jde každopádně ruku v ruce s oficiální filmovou písní od Michala Hrůzy, která zní při úvodních i závěrečných titulcích a jejíž refrén vypadá takto:

No copa tuto je,

dyť on ji miluje

a ona taky jeho,

no copa by to chtělo.

Ta písnička je strašná a představuje tu nejhorší možnou kombinaci, kdy je zároveň totálně dementní a dotěrně vlezlá, takže fyzicky cítíte, jak vám aktivně likviduje mozkové neurony, ale současně ji nejste schopni dostat z hlavy. Nehledě na to, že „jeho“ a „chtělo“ se rýmuje jen s přimhouřením ucha, a i zbytek textu by možná též stál za podrobnější analýzu. Melodie této písně pak hraje v průběhu filmu při každé možné příležitosti. Pokud nehraje ona, tak hraje melodie z písně „1+1“ od Ready Kirken a jednou také zazní „Holky z naší školky“. Jiná hudba se ve filmu nevyskytuje, takže Martin Horský výjimečně nemusel použít jako doprovod hudbu staženou z hudební banky.

Martin Horský přitom zřejmě dobře ví, na co bude jeho cílové publikum slyšet. Hvězdně obsazený, zcela nenáročný, vizuálně líbivý (včetně oku lahodících záběrů z plzeňských exteriérů) a technicky zdařile udělaný film, jenž si klade za cíl pouze rozesmát a pohladit, bude jednoznačně u mnohých diváků a divaček rezonovat bez ohledu na to, jak tupé, primitivní, schematické, neosobité a generické jsou příběhy, z nichž je slátán. Jde o poměrně profesionálně odvedený produkt určený publiku, které má české mainstreamové komedie upřímně v oblibě, a to zejména právě ty od Martina Horského, nebo třeba snímky jako Život je život, Bezva ženská na krku nebo Sladký život, na nichž se Martin Horský podílel alespoň jako scenárista. Pro všechny ostatní je rada jasná.

No copa tuto je,

jak se to jmenuje?

Někdo to rád v Plzni,

Z kina rychle zmizni.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]