Pak se ovšem Klára zakouká do místního floutka Denise (Timon Šturbej), v jehož přítomnosti se jí vrátí chuť do života i k jídlu. David se kvůli pozitivním důsledkům nepříliš perspektivního letního románku na Klářinu psychiku naučí pochybného Denise snášet. Když se však o Denise začne kromě Kláry zajímat i policie, vyhodnotí to jako jasné znamení k okamžitému ústupu a odveze obě děti zpátky za jejich nic netušící matkou do Čech, kde se odehrává druhá polovina filmu. Tento krok se nicméně ukáže být devastujícím pro Klářino duševní i fyzické zdraví… V tu chvíli se rodinné drama překlápí do téměř mrazivého psychologického thrilleru, do nějž však kromě jistého kriminálního motivu začnou vstupovat též ironické záblesky černého humoru.

Nevděčné bytosti již od začátku odkrývají mechanismy rodinné dynamiky založené na jemných manipulacích, dobře míněných lžích, přetvářce a mocenských bojích o to, kdo bude zrovna v jakou chvíli tahat za delší konec provazu. Morální dilemata zabývající se otázkou, kam až jsou rodiče ochotni zajít kvůli starostem o své potomky, vrcholí ve druhé polovině vyprávění spolu s přibývajícími dějovými zvraty. Ve výsledku jsou Nevděčné bytosti filmem plným bezradných, frustrovaných a vypočítavých postav, v němž se dospívající děti chovají jako umanutí podlí hajzlíci, zatímco je rodiče obmotávají čím dál spletitější sítí vylhaných báchorek a výmyslů – údajně pro jejich vlastní dobro – a narušují tím jejich důvěru i intimitu.

Po rozporuplném Atlasu ptáků se tak Olmo Omerzu vrátil do formy a natočil solidní komorní drama světové festivalové úrovně, které se však až příliš často uchyluje k vypravěčským kompromisům, aby obhájilo vlastní příběhový konstrukt. Zejména ve druhé polovině příběhu je chování postav silně podřízeno tomu, aby vzniklá situace mohla konstantně gradovat, byť se tak leckdy děje na úkor její věrohodnosti. Jednání postav i jejich reakce na určité podněty tudíž doprovází klopýtání vnitřní logiky (viz třeba téma telefonních čísel) i neochota dovézt pomaličku budované podhoubí pro nadcházející konflikt k dramatickému vyvrcholení. Snímek končí uprostřed dění pouhým nadhozením posledního zvratu, přičemž jeho dopady i následný vývoj ponechává čistě na divákově fantazii.

Pozvolna prohořívající snímek každopádně svými postavami upoutá bez ohledu na to, jak nesympaticky jsou vylíčené. Významnou roli v tom hraje kamera, která dokáže vhodným snímáním podtrhnout jejich momentální pocity, fyzické nepohodlí nebo duševní rozpoložení, pokud se zrovna neopájí záběry na vodní hladinu nebo na cvrkající cikády. I herecké výkony působí autenticky a přirozeně, přestože někteří protagonisté měli slovní projev ztížený neustálým přepínáním jazyků svých bilingvních postav. Převažující chladný tón, zachycení jemné unikavé atmosféry pokažené dovolené i průniky několika žánrů v psychologicky hutném příběhu každopádně osloví spíše festivalové publikum zvyklé na umělečtější filmovou tvorbu, v níž mnohem víc než děj jsou důležitější otázky, které jím vyvolává.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]