Drama filmaře a legendy amerického nezávislého filmu Jima Jarmusche se stalo vítězem loňského filmového festivalu v Benátkách, a to víceméně překvapivě, neboť k nejvíce diskutovaným soutěžním snímkům promítaným na festivalu údajně patřily zcela jiné filmy. Jarmuschova nenápadná civilní a subtilní novinka je triptychem tematicky propojených povídek, strukturálně upomínajícím na jiné jeho povídkové filmy, jako byly Noc na Zemi, Tajuplný vlak nebo Kafe a cigára.

Všechny tři povídky se točí kolem sourozeneckých dvojic, které přijíždějí na návštěvu domů ke svým rodičům. Spojovacím prvkem je především neschopnost dospělých lidí vzájemně komunikovat a nacházet společná témata k hovoru, přestože jde o blízké příbuzné – o rodiče a jejich potomky. Snímek se tak s důrazem na obyčejnost a všednost vyjadřuje ke stavu mnoha současných rodin (tak, jak je vnímá sám Jim Jarmusch coby režisér a scenárista v jedné osobě), kdy rodiče a děti žijí dlouhodobě odděleně, jsou si navzájem odcizení, po letech se téměř neznají, mají před sebou spoustu tajností, o nichž není záhodno mluvit, a jejich sporadická osobní setkání se nesou v duchu strojené pohostinnosti a trapných odmlk v neosobních hovorech o ničem.

V první povídce se bratr a sestra (Adam Driver a Mayim Bialik) vydávají za jejich otcem (Tom Waits), který žije na samotě v zapadákově několik desítek kilometrů za New Yorkem. Oba sourozenci projevují o otce starost, vzpomínají na jeho záchvaty na matčině pohřbu a uvědomují si, jak moc je pro ně jeho současný i minulý život plný záhad a nejasností. Dle svých možností mu i několikrát finančně vypomohli ve svízelných situacích, třeba při nutných opravách na domě. Otec je přitom nesoustředěný podivín, jenž před svými dětmi zjevně něco skrývá a ledacos pouze předstírá, což je zřejmé už ze záběrů, kdy před příchodem ohlášené návštěvy dělá u sebe doma záměrně větší nepořádek. Tato povídka je z celého filmu nejlepší a nejzdařilejší (filmařsky, scenáristicky i herecky), a navíc končí roztomilou pointou (na rozdíl od ostatních).

Ve druhé povídce se dvojice sester (Cate Blanchett a Vicky Krieps) setkává v Dublinu na návštěvě u jejich matky (Charlotte Rampling), distingované a zámožné spisovatelky. Přestože společně udržují kontakt skrze pravidelné telefonáty, tak při osobním setkání se mezi nimi vytvoří nekonečná komunikační propast. Načančané prostředí a zdvořilá gesta ještě zveličují dusivou atmosféru definovanou neschopností zažehnout v hovoru jakoukoli jiskru. Nikdo není iniciativní, nikdo se na nic neptá, všichni se jen nervózně rýpou v dortících a dolévají si čaj. Jedna ze sester zjevně před matkou dlouhodobě úspěšně tají svou homosexuální orientaci, řeč se k tomu ovšem pochopitelně nestočí. Předčasný odchod návštěvy nastalý po absurdně netečném a mlčenlivém společném čekání na taxík je pro všechny vysvobozením. Nutno podotknout, že v jistých ohledech i pro diváka.

Třetí a poslední povídka zachycuje dvojčata (Luka Sabbat a Indya Moore), jak se jdou rozloučit s pařížským bytem svých nedávno zesnulých rodičů, kteří zemřeli při nečekané letecké havárii. Ze všech postav v celém filmu jsou si právě oni dva nejblíž, což naznačují jejich důvěrné hovory o vlastních pocitech a zkušenostech s drogami. V sentimentální náladě probírají ve zcela vyklizené ložnici staré fotografie a dokumenty, objevují četné falešné pasy svých rodičů i jejich staré řidičské průkazy a zjišťují, že o svém otci a matce skoro nic nevěděli. V závěru povídky je patrné, že její autor poněkud tápal, kdy a jak ji ukončit, přičemž propásl asi tři nebo čtyři vhodnější okamžiky, které v ní nastaly o něco dříve.

Každá z povídek je uvozena dlouhou expoziční scénou, v níž hlavní protagonisté jedou autem a rozebírají vlastní životní situaci i vzájemné vztahy, aby se nějak nadefinovaly osobnosti jednotlivých aktérů a jejich rodinné zázemí. Jejich následné více či méně žinantní, nepříjemně odosobněné a vyprázdněné hovory následně vykazují určité shodné prvky – debatu o čistotě vody, upozornění na neplánovaně sladěné odstíny oblečení nebo nějakou jednu totožnou izolovanou větu. V každé povídce nechybí zpomalený záběr na skateboardisty svištící po ulici, které hrdinové pozorují s výrazem touhy po podobné volnosti a svobodě, kterou během času stráveného s blízkými příbuznými (a možné i ve svém životě obecně) nepociťují. Scénář tak těží i z repetitivních motivů, z nichž mnohé jsou poněkud klopýtavými metaforami, doprovázejícími leckdy doslovné a neobratné dialogy. Jednotlivé povídky jsou odděleny experimentálně laděnými vizuálními abstrakcemi a na začátku i na konci zní stejná písnička, jinak se ale ničeho formálně pozoruhodného v pomalu plynoucím filmu nedočkáte.

Divácké přijetí snímku Otec Matka Sestra Bratr se tak může snadno odvíjet od toho, jak moc vám děj filmu a jeho situace budou připomínat vlastní zkušenost, případně jak moc se na jeho postavy napojíte. Filmařsky ani vypravěčsky totiž film nestrhne, záměrně neobsahuje žádné velké zvraty nebo dramatické okamžiky, emocionálně působivý je pouze mžitkově (nejvýrazněji nejspíš v melancholické závěrečné povídce), schválně zveličuje komunikační bariéry mezi hrdiny kvůli dosažení určitého sdělení a celkově se ve filmografii Jima Jarmusche (k jehož vrcholným počinům patří kupříkladu Mrtvý muž, Ghost Dog: Cesta samuraje či Paterson) řadí spíše k dílům slabším a veskrze pomíjivým.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]