"Obecenstvo se nikdy nemýlí. Každý jednotlivý divák může být úplný idiot, ale když jsou pohromadě v té tmě, je z nich kritický génius," prohodil sarkasticky v jednom rozhovoru Billy Wilder (jeho portrét jsme pro vás připravili zde). Kdybychom zapsali přijetí jeho práce dobovým publikem jako graf, výsledek by velmi připomínal záznam EKG. Nadšení střídalo odmítnutí a naopak. Protože se režisérovy filmy často dotýkaly morálky a hranice přijatelného se různě posouvala, i řada jeho dříve neúspěšných filmů se časem začlenila mezi klasiku. Nebylo by spravedlivé vypíchnout jen některé jeho filmy na úkor jiných, zmapujeme si proto jeden za druhým. MAUVAISE GRAINE (1934) 4/10 Za francouzskou komedií, plnou koulení očima, strojených úsměvů a dějové vaty, bychom Billyho Wildera, jak ho známe z pozdějších filmů, nejspíš nehledali. Hodnota jediné podprůměrné položky jeho filmografie je především komparativní - Billyho smysl pro temporytmus filmu a načasování gagů se v letech mezi touto francouzskou anabází a hollywoodskou prvotinou výrazně zlepšil. Nepochybně i vlivem zkušeností, které načerpal při spolupráci s Charlesem Brackettem nebo Ernstem Lubitschem. ZUZANKA V NESNÁZÍCH (1942) 9/10 Situační komedie o kadeřnici (Ginger Rogers), která nemá na zaplacení zdražené vlakové jízdenky, využije svých profesionálních schopností k rychlému přestrojení za dvanáctiletou holčičku a koupí si zlevněnou jízdenku. Nastalé okolnosti ji pak nutí v dětské roli setrvat déle, než by chtěla, a čelit dvoření tří set pubertálních kadetů vojenské školy. Skeptická proroctví studiových hlavounů, že jim vznětlivý Evropan natočí ospalý artfilm, se nepotvrdila. Zuzanka přesvědčila o svém komerčním potenciálu a stala se první z dlouhé řady wilderovských maškarád. PĚT HROBŮ U KÁHIRY (1943) 8/10 Komorní válečné drama sleduje počínání desátníka Bramblea (Franchot Tone), ztraceného člena ustupující britské armády. Z hotelu, který mu poskytl azyl, si záhy udělá konspirační dům samotný maršál Rommel (Erich von Stroheim). Aby se Bramble vyhnul zastřelení, převezme identitu pajdavého hotelového sluhy; kolaboranta, o němž Němci netuší, že je mrtev. V této naoko loajální roli a s pomocí srdnaté hostinské (Anne Baxter) proniká do tajných plánů nepřátel. Motiv falešné identity zůstal, žánr se radikálně změnil. Nedejte se jím mýlit, protože i Pět hrobů u Káhiry je velice zábavný film. POJISTKA SMRTI (1944) 10/10 Film noir o zaměstnanci pojišťovny (Fred MacMurray), kterého svede klientka (Barbara Stanwyck) ke spoluúčasti na vraždě jejího manžela. Paramount si všiml popularity spisovatele Jamese M. Caina. Protože práva na zfilmování jeho románu Pošťák zvoní vždycky dvakrát ukořistila MGM, Wilderovo domovské studio zakoupilo autorův druhý nejlepší román. Scénář s režisérem výjimečně nepsal Charles Brackett, ale další detektivkář drsné školy Raymond Chandler. Billy Wilder brzy poznal, že spisovatel nemá potuchy, jak se takový scénář konstruuje, ale velmi si cenil jeho nadání pro dialog. Největší slabinu Cainova námětu - zdlouhavý začátek - odstranil tak, že začal scénou, kterou by si devět z deseti režisérů nechalo na konec. Díky ní předem víme, jak vražedný plán dopadne, ale dychtíme dozvědět se podrobnosti. Přestože výraz film noir se začal používat až později a Billy Wilder svůj film takto nikdy nenazval, Pojistka smrti patří k jeho pilířům. ZTRACENÝ VÍKEND (1945) 9/10 Neúspěšný spisovatel Don Birnam (Ray Milland) obelhává své nejbližší, aby získal přístup k láhvi, a v baru se zpovídá z historie svého alkoholismu. Snímek, který je spíše psychologickou studií sebeobelhávání než protialkoholní agitkou (jak je mu někdy nespravedlivě podsouváno), se v mnohém liší od knihy Charlese Jacksona a je považován za jeden ze vzácných případů, kdy film kvalitou předstihl svou předlohu. DEATH MILLS (1945) X/10 Zakázku podpořit svým jménem naturalistický dokument, odhalující šokující pravdu o koncentračních táborech, režisér přijal mimo jiné proto, aby se v prvních poválečných dnech mohl vrátit do Německa a zjistit více o osudu své matky a babičky. Jak se ukázalo, obě ženy i Billyho nevlastní otec zahynuli v Osvětimi. O své práci na dokumentu Wilder opakovaně tvrdil, že pouze sestříhal záběry natočené někým jiným. Camerona Crowea, autora knihy Conversations With Wilder, se řečnicky ptá "Co byste na tom chtěl režírovat?" ZAHRANIČNÍ AFÉRA (1948) 5/10 Mnohem optimističtější reflexí válečných událostí je romantická komedie z rozbombardovaného Berlína. Příběh americké kongresmanky (Jean Arthur), která po válce soupeří o srdce fešného kapitána (John Lund) s jeho německou milenkou (Marlene Dietrich), nicméně předznamenal některé kontroverze, které vyvolají i budoucí Wilderovy filmy. Příběh naznačuje, že vztahy amerických vojáků a německých dívek nezůstávaly korektně platonické, a z amerického kongresu Billymu pohrozil varovně zdvižený prst. Film pevně spjatý s poválečnou náladou dnes působí jako rozvláčná selanka a zůstává nejslabší režisérovou prací této dekády. THE EMPEROR WALTZ (1948) 8/10 V Evropě se odehrává i režisérův první barevný film, uchyluje se však do bezpečí začátku století. V Rakousku-Uhersku Wilderova dětství vládne dobrácký císař František Josef I. a právě jemu se americký obchodník s gramofony (Bing Crosby) pokouší prodat své zboží. Bezděky znemožní námluvy mocnářova psa s pudlicí krásné hraběnky (Joan Fontaine) a musí si chladnou šlechtičnu udobřit. Scenáristé nesli s nelibostí, že jim tentokrát zasahoval do scénáře štáb gagmanů Binga Crosbyho, ale film to výrazně nepoškodilo. Pokud překousnete občasné jódlování a pohled na předního swingového pěvce v tyrolském tralaláčku, můžete se velmi dobře pobavit. SUNSET BLVD. (1950) 10/10 Zpátky k černé a bílé Wildera přivedl námět, který by se s jásavým Technicolorem věru nesnesl. Původní záměr byl sice natočit jen komedii z hollywoodského zákulisí, ale ukázalo se, že je to temnější místo, než se obecně tvrdí. Podrobnosti o filmu si můžete přečíst v samostatném článku. ESO V RUKÁVU (1951) 7/10 Ambiciózní novinář (Kirk Douglas) si pro vlastní prospěch upraví události z dolu v Novém Mexiku. Zatímco zavalený horník bojuje o život, reportér vymýšlí rozmanité obstrukce, aby oddálil jeho záchranu a zajistil si sérii exkluzivních článků. Film nabízí stejně cynický pohled na žurnalistiku, jakým Sunset Blvd. demaskuje továrnu na sny. Rozdíl je v absenci sympatického protagonisty a v důsledně negativní optice. Eso v rukávu propadlo a nepomohlo mu ani znovuuvedení pod novým názvem The Big Carnival. STALAG 17 (1953) 8/10 "Jak chcete vyhrát válku s armádou šašků?" "Doufáme, že zemřete smíchy." Předešlá zkušenost Wildera poučila, že pod vážnými tématy je třeba napnout záchrannou síť humoru. Opětovná spolupráce s Williamem Holdenem (a netradičně také s kolegou Otto Premingerem v roli jednoho z německých dozorců) se klidně mohla stát klaustrofobickým dramatem o ponorkové nemoci a sílící paranoie mezi válečnými zajatci, kteří podezřívají jeden druhého z donašečství. Ve skutečnosti jím také je, ale odlehčený tón obecenstvo přivábil zpátky na Billyho stranu. SABRINA (1954) 8/10 Také romantická komedie o šoférově dceři (Audrey Hepburn), bláznivě zamilované do zámeckého playboye (William Holden), patří k divácky hýčkaným titulům, přestože její natáčení mělo k idyle daleko. Scénář se z různých důvodů několikrát přepisoval a nevhodně obsazený Humphrey Bogart (nahradil v roli Holdenova bratra odmítnuvšího Caryho Granta) se netajil antipatiemi k oběma mladším hercům i režisérovi. Na výsledku to ale nepoznáte. Podrobnosti o filmu si můžete přečíst v samostatném článku. SLAMĚNÝ VDOVEC (1955) 6/10 Jedním z kandidátů na roli otce rodiny, který osiří v manhattanském bytě a pomýšlí na techtle mechtle s krásnou sousedkou (Marilyn Monroe) byl i Walter Matthau. Wilder si nicméně vybral poněkud nevýrazného Toma Ewella. Filmu, který obsahuje ikonickou scénu s neposednými šaty Marilyn Monroe vzdouvajícími se pod tlakem pouliční klimatizace, velmi uškodil cenzurní zásah. V divadelní předloze George Axelroda Sedmiroční kopřivka se hlavní hrdina skutečně dopustí nevěry, ve filmu odolá. Jeho výčitky svědomí proto trochu postrádají logiku a Wilder ani Axelrod nebyli s výsledkem spokojeni. Komedie přesto patřila ke kasovním trhákům. PŘELET PŘES OCEÁN (1957) 6/10 Myšlenka převést na plátno příběh Charlese Lindbergha, který v roce 1927 jako první člověk na světě přeletěl Atlantik, se zrodila už ve 30. letech. Wilder a jeho nový spoluautor Wendell Mayes stáli před nevděčným úkolem - jak zdramatizovat situaci, kdy jeden muž sedí sám v letadle, 33 hodin letí přes oceán a vůbec nic se mu nestane. Výsledek je pozoruhodnou přehlídkou dramaturgických triků, jak rozhýbat a oživit takto nepoddajný materiál a vzbudit v obecenstvu zdání dramatického děje. Film skončil jako komerční prohra, ale jedna z mála věcí, kterou lze Wilderově práci objektivně vyčíst, je obsazení bezmála padesátiletého Jamese Stewarta do role pětadvacetiletého letce. ODPOLEDNÍ LÁSKA (1957) 8/10 Studentka konzervatoře Ariana (Audrey Hepburn) ráda pročítá tajnou dokumentaci svého otce, soukromého detektiva (Maurice Chevalier). Muž, který se v případech záletných manželek objevuje jako častý spoluviník (Gary Cooper) Arianu zaujme natolik, že se před ním vydává za znuděnou ženu z vyšších vrstev a dráždí ho svou nedosažitelností. Stejně jako v případě Sabriny psal Wilder (s novou spřízněnou duší I. A. L. Diamondem) hlavní mužskou roli pro Caryho Granta. Ani tentokrát neuspěl a správnost volby Garyho Coopera jako jeho náhrady zůstává diskutabilní. Šarmantní romantická komedie s atmosférou prázdninové Paříže si v každém případě zaslouží vaši pozornost. SVĚDEK OBŽALOBY (1958) 9/10 Zatímco Raymondu Chandlerovi režisér vyčítal nezkušenost s budováním dramatické struktury příběhu, Agathy Christie si pro tuto dovednost vážil. Cítil ale, že na rozdíl od Chandlera Angličance chybí kontakt s reálným světem a její postavy jsou příliš ploché. O způsobu, jak je polidštil a obohatil, si můžete přečíst v samostatném článku. NĚKDO TO RÁD HORKÉ (1959) 9/10 "Kdo chce dělat omeletu, musí rozbít vejce." Někdo to rád horké je už třetí filmové zpracování původně francouzské látky. V originále i německém remaku se dva hudebníci postupně protloukali hned několika různými kapelami a přestrojení za ženy bylo součástí jediné sekvence. Wilder a Diamond z tohoto motivu udělali těžiště svého filmu a vystavěli kolem něj zcela nový děj. Očití svědkové mafiánského masakru Joe a Jerry (Tony Curtis a Jack Lemmon) prchají v přestrojení za členky dámské kapely, protože pod svícnem je tma a jedině ženská identita je ochrání před jistou smrtí. Prvnímu z nich brání šaty a paruka v uplatnění mužského šarmu na krásnou zpěvačku Sugar (Marilyn Monroe), druhý čelí nadbíhání postaršího milionáře (Joe E. Brown). Pověst nejlepší komedie 20. století možná vzbuzuje až přemrštěné nároky, v každém případě je Někdo to rád horké kulminačním bodem Wilderovy kariéry a filmem, který si s jeho jménem spojuje nejvíce diváků. BYT (1960) 9/10 V tragikomedii o překračování hranic mezi pracovními povinnostmi a vykořisťováním se obvykle jízlivý glosátor Wilder asi nejvíce přiblížil k moralitě. O vůbec nejoceňovanějším filmu jeho dráhy (mimo jiné Oscary za nejlepší film, režii, scénář, střih, výpravu + dalších pět nominací) si můžete přečíst více v samostatném článku. RAZ, DVA, TŘI (1961) 10/10 Pan McNamarra (James Cagney) je rtuťovitý šéf pobočky firmy Coca-cola v západním Berlíně. V naději na povýšení a návrat do vlasti slibuje splnění soukromého úkolu - pohlídat dceru vlivného nadřízeného. Dívka se ale záhy ztratí a během útěku se stačí provdat za militantního komunistu (Horst Buchholz). McNamarra musí nasadit všechny páky, aby aféru zatajil před jejím otcem a ze soudruha ženicha během několika hodin vychoval kapitalistu. Úvodní titulky podbarvuje Chačaturjanův Šavlový tanec a v jeho zběsilém tempu pádí celý film. Nejrychlejší, nejbláznivější a nejkontroverznější komedie Billyho Wildera si dělá stejnou měrou legraci z Američanů, Němců a Rusů. Škoda že dějiny neměly smysl pro humor. Krátce po natočení Raz, dva, tři komunisti přepažili Berlín proslulou zdí a začali střílet přeběhlíky. Z komedie se náhle stalo ožehavé politikum a skutečného uznání se dočkala až po obnovené premiéře v 80. letech. V Česku byla poprvé uvedena o dekádu později v televizi. SLADKÁ IRMA (1963) 8/10 Příběh neúplatného francouzského policisty (Jack Lemmon) a ležérní prostitutky (Shirley MacLaine) vychází z úspěšného muzikálu, Wilder ale většinu písniček eliminoval a film stylizoval jako francouzskou frašku ve stylu Georgese Feydeau. Pro roli Irmy se zprvu počítalo s Marilyn Monroe, v jisté fázi příprav byla ve hře také Elizabeth Taylor. Nakonec dostala přednost osvědčená dvojice z Bytu. Postavu barmana a světoběžníka Moustache už si nestihl zahrát Charles Laughton. LÍBEJ MĚ, HLUPÁČKU (1964) 8/10 Amatérský hudebník a chorobný žárlivec Orville (Ray Walston) zjistil, že zapadákovem, ve kterém žije, projíždí hvězda pop music Dino (Dean Martin). Ve snaze vnutit mu jednu ze svých písní a nepřijít přitom o manželku, která Dina obdivuje, vydává za svou choť prostitutku Polly (Kim Novak). Oblíbené téma - o kolik z vlastní důstojnosti jsou lidé ochotni slevit ve prospěch ambicí - je zde zpracováno ještě odvážněji než třeba v Bytě, ale stylizace do čisté komedie mu mírně obrousila hrany. Role Polly byla původně rezervována pro Marilyn Monroe a Orwilla měl hrát Peter Sellers. Marilyn zemřela ve stadiu příprav a Peter byl po několika týdnech přeobsazen. Podle milosrdnější legendy za to mohl jeho infarkt, podle pravděpodobnější verze neustálé konflikty s Wilderem. ŠTÍSTKO (1966) 7/10 Pravděpodobnější zejména proto, že totožnou situaci musel režisér řešit i ve Štístku, kde ale k žádnému přeobsazení nedošlo. Infarkt Waltera Matthau na týdny přerušil natáčení, ale protože Wilder napsal roli přímo pro něj, produkce proplatila všem zúčastněným čekání na hercovu rekonvalescenci. První z řady společných filmů Waltera a Jacka Lemmona vypráví o grobiánském právníkovi, který přesvědčí svého švagra, aby kvůli pojistce předstíral ochrnutí. Matthau byl za svou kreaci odměněn Oscarem a v Jackovi i Billym získal přátele na celý život. SOUKROMÝ ŽIVOT SHERLOCKA HOLMESE (1970) 7/10 Po neúspěšné snaze vyjednat si režii dalšího filmu s dvojicí Matthau-Lemmon, komedie Podivný pár, se Billy pustil do velkovýpravného pátrání po neznámých stránkách osobnosti slavného detektiva. O porodních bolestech, s nimiž film přicházel na svět, se dozvíte více v samostatném článku. NEBOŽTÍCI PŘEJÍ LÁSCE (1972) 8/10 Romance workoholického Američana a baculaté Angličanky v kulise nevyzpytatelného italského ostrova. Rozkošná komedie se tak trochu minula se svou dobou, ale zraje jako víno. Více si o ní můžete přečíst v samostatném článku. NA TITULNÍ STRANĚ (1974) 8/10 Šéfredaktor chicagského deníku Walter (Walter Matthau) nechce připustit, aby se jeho nejlepší reportér Hildy (Jack Lemmon) oženil a marnil svůj talent psaním básniček do venkovských věstníků. Článek o chystané popravě muže, který je podle všeho odsouzen neprávem, se má stát Hildyho posledním sólokaprem. Hra Charlese MacArthura a Bena Hechta byla filmově zpracována čtyřikrát, Wilderova verze byla třetí. Zatímco nejznámější přepis Jeho dívka Pátek je především romantickou komedií, film Na titulní straně zrovnoprávňuje vedlejší motiv nespravedlivě odsouzeného muže a satiricky plive jedovaté sliny na všechny strany. FEDORA (1977) 7/10 Film předchází nespravedlivá pověst Wilderova nejhoršího kusu. Tento mýtus se opírá o dva důvody: příběh připomíná odvar ze Sunset Blvd. a málokdo ho viděl. Stárnoucí americký producent (William Holden) přijíždí na řecký ostrov Korfu, kde se před světem skrývá dávná filmová hvězda Fedora. Žena žije izolovaně v luxusní haciendě a společnost jí dělá jen polská šlechtična v exilu a služebnictvo. Producent si začíná myslet, že herečka je ve vile držena násilím. K přijetí role staré filmové hvězdy se Wilder neúspěšně pokoušel přesvědčit Gretu Garbo a po jejím odmítnutí Marlene Dietrich. Možná že kdyby se mu to podařilo, jeho velmi ostrá kritika nového Hollywoodu by vzbudila živější ohlas. Film se tentokrát natáčel jako evropská koprodukce bez záštity hollywoodského studia, a proto si obtížně hledal cestu do distribuce. Fedora není mistrovské dílo, ale pořád jde o velmi zajímavý počin a některé repliky staré filmové hvězdy se nápadně podobají výrokům režiséra v dobových rozhovorech. KAMARÁDE, KAMARÁDE (1981) 5/10 Na začátku 80. let Wilder netušil, že natáčí svůj nadobro poslední film, ale dávno věděl, že do této doby nepatří. Snad i proto se pokusil přiblížit se současným trendům a jeho poslední komedie obsahuje například překvapivě doslovné sexuální narážky, které ve filmu mistra jinotaje zní neupřímně a cize. Příběh nájemného vraha (Walter Matthau), jemuž komplikuje práci hysterický sebevrah (Jack Lemmon), je remakem francouzské komedie Dotěrný chlap, a přestože obsazení osvědčené komediální dvojice film udrželo nad hladinou průměru, v kontextu filmografie Billyho Wildera jde o jeden z nejslabších filmů.