Český film Mord je debutem čtyřiatřicetiletého režiséra a scenáristy Adama Martince, jenž za svůj krátký film Anatomie českého odpoledne z roku 2020 získal Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Výrazně slibný filmař se ve svém prvním celovečerním počinu vrací k lokacím a motivům, s nimiž pracoval již ve svém studentském filmečku z roku 2018 s názvem Cukr a sůl – k prostředí venkovské chalupy, kam se sjíždí parta mužů, pod jejichž zdánlivou neochvějností a chlapáctvím prosvítá křehkost, subtilnost a zranitelnost.

V komediálně dramatickém snímku Mord slouží Martincovi jako záminka pro hromadné setkání řady lidí ve vesnickém stavení rodinná zabijačka. Tentokrát má k dispozici mnohem větší množství postav, neb každoroční sešlosti se zde účastní hned čtyři generace jedné početné rodiny, přidružení přátelé a místy i několik vedlejších postav z okolí, např. protivný soused nebo dvojice policistů. Stejně jako v případě filmu Cukr a sůl obsadil i do Mordu do role rodinného patriarchy svého otce – neherce Karla Martince. Kromě něj ztvárnili většinu ostatních postav i další neherci nebo jen málo známí herci a herečky. Ti byli režisérem mistrně vedeni, pročež jsou dohromady perfektně sladěni a přispívají svými přirozenými výkony k autenticitě celého díla.

Rodinné setkání zde ale není jen příležitostí k oslavě, poražení prasete, výrobě jitrnic a prolití několika litrů domácí kořalky. Mezi přítomnými začnou vyplouvat na povrch konflikty, ať už partnerské, rodičovské nebo sousedské. Hlava rodiny, šedesátník Karel, nezvládá množství práce a komplikací spojených se zabijačkou a přerůstají mu přes hlavu hádky s dvěma dospělými dcerami, které řeší pro změnu trable s jejich manžely a potíže s dětmi. Muži rozebírají své manželské krize u alkoholu s panákem v ruce. U dětí se řeší, jestli už jsou dost staré na to, aby mohly vidět zabití prasete na vlastní oči. Pradědeček s prababičkou jsou přípravami na sešlost vysíleni a bojí se Karlovi oznámit, že na příští rok už si dalšího vepře pořizovat nechtějí. Tragikomické situace mezi příbuznými doplňují humorné eskapády dalších postav, jako třeba řezníkovy neustálé potíže s navlhlými patronami.

Typem vyprávění, začleněním neherců i stylem ze života odkoukaných dialogů snímek připomene tvorbu režiséra Miloše Formana a scenáristy Jaroslava Papouška z dob československé nové vlny, skrze poetiku vesnického hodování zas může snadno evokovat Slavnosti sněženek a z nedávné doby Mord sdílí coby sonda do podhoubí české nátury obdobné prvky i s komedií Kdyby radši hořelo. Civilně napsaný film je zaplněn typizovanými charaktery, v nichž leckdo rozpozná vlastní příbuzné či přátele. Řada okamžiků je zejména díky dialogům a hereckým projevům vtipná k popukání, nezapomíná se ale ani na čiré emoce nebo osobnostní nuance, jež postavám pomáhají vyhnout se stereotypizaci. Ve výsledku pak překvapivě nevyznívá stereotypně ani samotná titulní zabijačka, k níž snímek přistupuje spíše jako k trpěnému přežitku doby, než aby ji vyzdvihoval coby populární vesnickou tradici.

Navzdory zmíněným hádkám se však vyústění filmu nese v jasně smířlivých tónech, jeho cílem je generace a mezilidské vztahy udobřovat, nikoli se jen rochnit v tvrdohlavosti, nedostatku empatie a chabých komunikačních dovednostech svých postav. Spory není potřeba postupně vyhrocovat, aby nakonec kulminovaly v bouři vzájemného osočování – jednotlivé rozmíšky jsou v Mordu naopak udržovány od začátku do konce v konzistentní hladině relativně nízké a spíše nenápadné intenzity, kdy pohár trpělivosti přeteče jen párkrát a vždy jen mírně. Nevýhodou tohoto postupu je, že postavy se málokdy při rozebírání svých pří doberou k něčemu zásadnímu, jen kloužou po povrchu svých problémů a téměř nikdy se nedostanou k jádru pudla. Navíc ne všechny načaté konverzační linie mají jasné zakončení a několik nedořečených zápletek tudíž vyšumí do prázdna. Film tak bude v divácích rezonovat nejpravděpodobněji jako pásmo hořkosladkých scének, v nichž půjde vypíchnout několik snadno zapamatovatelných okamžiků, leč nejspíš jich nebude příliš mnoho.

Na první dobrou může Mord působit jako lidová komedie (a opravdu jí částečně je), zároveň se ale brání úpadku do prostoduché zábavy tím, že vypráví především o zranitelnosti svých postav a stejně jako v případě Martincova krátkého filmu Cukr a sůl odhaluje pod tíhou nastalých událostí jejich křehkou a citlivou stránku. Obě polohy se tu vzácně snoubí, takže film má velkou šanci uspokojit jak masové publikum, které se chce zasmát u groteskového humoru či bodrých hlášek, tak i náročnější diváky, kteří od filmu očekávají též hlubší myšlenky a hodnotnou filmařskou a scenáristickou finesu.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]