C. C. Baxter (Jack Lemmon), zvaný Bud, je jedním z třiceti tisíc úředníků newyorské pojišťovny. Nemá vlastní rodinu, zato má vlastní byt a ten poslušně vyklidí, kdykoli jeden z jeho pěti šéfů hledá útočiště pro svá nemanželská rendez-vous. Podle přesného rozpisu v kalendáři putuje budovou pojišťovny klíč k Budově bytu i možnému kariérnímu postupu "za zásluhy". To neunikne pozornosti ředitele, pana Sheldrakea (Fred MacMurray). Kdyby Bud tušil, že milenkou ředitele je půvabná liftgirl Fran Kubelik (Shirley MacLaine), kterou tajně miluje, určitě by nesvolil k připojení pana Sheldrakea ke klíčové alianci. Teprve když Fran najde ve svém bytě předávkovanou prášky na spaní, Bud si uvědomí, že je nejvyšší čas narovnat pokorně ohnutou páteř. Při sledování britského filmu Pouto nejsilnější (1945) zaujala Billyho Wildera scéna, v níž se milenci uchýlí do půjčeného bytu přítele hlavního hrdiny. Co je asi zač nepřítomný majitel, běželo mu hlavou, a s jakými pocity bude uléhat do postele, která je ještě teplá? Koncem 50. let se k této myšlence vrátil. Spoluscenárista I. A. L. Diamond mu tehdy vyprávěl svůj traumatický zážitek, kdy po rozchodu se svou slečnou zjistil, že se v jeho bytě pokusila o demonstrativní sebevraždu. Posledním semínkem inspirace se stala historka z hollywoodských kuloárů: asistent jistého producenta nedobrovolně půjčoval byt svému šéfovi a časem mu přebral jeho dívku. Výsledná fabule absorbovala prvky všech tří historek a stala se základem pro poněkud ožehavou látku. 50. léta byla silně prudérní a sexuální vykořisťování se nezdálo jako vhodné téma pro romantickou komedii. Režisér měl ostatně se zásahy cenzorů i producentů stejně bohaté zkušenosti jako s předsudky diváků. Příkladně film Slaměný vdovec (1955) byl přepisem divadelní hry, v níž se spořádaný otec rodiny spustil s krásnou sousedkou a dvě hodiny panikařil z následků svého selhání. Ve filmu ale k jejich sblížení kvůli cenzuře nesmělo dojít. Hrdina se přesto potýkal se svým svědomím, a většina děje proto nedávala smysl. Něčemu podobnému chtěl Wilder rozhodně předejít, a snad proto se tematicky příbuzný Byt začal natáčet bez hotového scénáře. Podle vzpomínek Shirley MacLaine existovala jen devětadvacetistránková synopse a jednotlivé dialogy a další podrobnosti se zpřesňovaly až v průběhu natáčení. Scénář, který byl nakonec oceněn Oscarem, několikrát vyšel knižně a mnozí lektoři scenáristiky ho dodnes používají jako pomůcku při výuce, je ale příliš dokonalý, než aby se dalo věřit těmto legendám. Pravděpodobným vysvětlením tedy je, že režisér (proslulý detailní literární přípravou jako málokdo jiný) hotový scénář tajil před producenty a jeho ožehavější části strategicky zveřejňoval teprve ve chvíli, kdy nebylo možné je měnit. Běžní diváci nepodléhají předsudkům o nic méně než úzkoprsí schvalovatelé. Ať si to připouštějí nebo ne, obvykle vyžadují jasně polarizované dobro a zlo. Jedna z nástrah příběhu proto spočívala v otázce, zda publikum akceptuje hlavní postavy i s jejich chybami a morálně diskutabilním jednáním. Jako varovně zdvižený prst se nad autory tyčil precedens, kdy publikum nepřijalo jejich starší romantickou komedii Odpolední láska (1957), v níž hrál nositel všech myslitelných tradičních hodnot Gary Cooper lehkomyslného děvkaře a nevinná Audrey Hepburn získala jeho srdce předstíranou promiskuitou. Fakt, že Fran i Bud poslušně tančí, jak pan Sheldrake píská, představoval podobné riziko. Co si běžný divák pomyslí o muži, který prodává vlastní důstojnost za příslib kariérního postupu? Bude takový divák sympatizovat s hrdinkou, která po první schůzce stráví noc se svým nadřízeným v cizím bytě? A nebude se oběma divit, že se bez námitek podrobují požadavkům muže, který je očividná krysa? Všechna tato sporná místa bylo třeba důkladně zatmelit neprůstřelnými důvody, proč se hrdinové nemohou zachovat jinak. Vztah Fran a Sheldrakea musel mít delší historii, aby hrdinka divákům nepřipadala jako lehká dívka a aby měla k pokusu o sebevraždu pádnější důvody, než jaké jí mohla poskytnout jediná noc. Baxterovo půjčování bytu muselo mít původně jiný, nevinnější účel, který se časem zvrtnul, aby nebylo možné interpretovat hrdinu jako pouhého bezpáteřního oportunistu nebo dokonce kuplíře. A Sheldrake se rozhodně nesměl stát jednorozměrnou karikaturou panovačného magnáta, posedlého mocí, ale uvěřitelně charismatickým a šarmantním mužem. Při sledování Bytu padesát let po jeho vzniku je užitečné všímat si těchto drobných nuancí. Wilderova znalost diváků a ambice nespokojit se s obkreslováním zažitých šablon dělají z filmu živoucí dílo i v době, kdy prakticky všechna filmová tabu padla. Zatímco ve své době byl snímek chválen především jako trefná satira na korporátní praktiky, troufám si tvrdit, že tou je až ve druhém plánu a pravděpodobně bychom našli nadčasovější filmy na stejné téma. Za hodnotu, která nepodléhá času, považuji Byt především v rovině romantické komedie, viděné realističtější optikou, než jakou nabízela konkurence. Stejnou zásluhu na uvěřitelnosti a trvanlivosti postav a jejich vzájemných vztahů můžeme přiznat jak vybroušenému scénáři, tak i velice šťastnému obsazení. Po masovému úspěchu crazy komedie Někdo to rád horké měl Billy Wilder relativně volné ruce a mohl si dovolit odmítnout Marilyn Monroe jako navrhovanou představitelku Fran. Proti obsazení Shirley MacLaine a Jacka Lemmona do hlavních rolí nikdo nic nenamítal a Byt se stal pro oba zásadním mezníkem jejich další kariéry. Lemmon, kterého Wilder nazýval "kompromisem mezi Charliem Chaplinem a Carym Grantem", překvapil přesným citem pro balanc mezi komickou a tragickou stránkou příběhu a redefinoval své postavení v Hollywoodu, do té doby omezené výhradně na účast ve spotřebních komediích bez přívlastků. Shirley MacLaine vykreslila Fran jako pragmatickou dívku s oběma nohama na zemi a v její kreaci byste marně hledali sebemenší náznaky afektu nebo cukrkandlové naivity. Obě postavy hrají významnou úlohu ve vývoji žánru romantické komedie a v přiblížení jejích, do té doby idealizovaných, hrdinů reálným lidem. V době natáčení byl nicméně největší hvězdou Fred MacMurray. Vysoký charismatický herec se objevoval převážně ve screwballových komediích a po kontraktu se studiem Walta Disneyho sehrál řadu laskavých otců v rodinných filmech. Z nabídek Billyho Wildera (nejprve na roli vraha a podvodníka v noiru Pojistka smrti a posléze Sheldrakea v Bytě) byl v rozpacích a přijímal je s obavami, zda ho tak amorální postavy nepřipraví o přízeň skalního publika. Většinu jeho rodinných filmů nicméně ohlodal zub času a filmová historie si Freda nejlépe pamatuje právě z atypických rolí ve Wilderových snímcích.

Jedna z mála kritičtějších recenzí nazvala film pohrdavě "necudnou pohádkou", což vzal Wilder jako kompliment a pyšně šířil mezi svými přáteli. Navzdory všem obavám z diváckého přijetí se ale Byt stal komerčně nejúspěšnějším filmem režisérovy kariéry a mezi jinými cenami posbíral pět Oscarů z celkových deseti nominací. Spolupráci s Lemmonem a MacLaine si Wilder zopakoval o tři roky později ve Sladké Irmě, která se dotýkala podobných témat, jen ve stylizaci do francouzské frašky. Byt se mimo jiné dočkal i broadwayské muzikálové adaptace Sliby chyby (Promises, Promises, 1968) s libretem Neila Simona a hudbou Burta Bacharacha nebo také bollywoodského remaku. Pravidelně se objevuje také v rozmanitých žebříčcích nejlepších filmů všech dob.