Šťastně rozvedený Oscar Madison (Walter Matthau) je typ člověka, který se cítí dobře v pohodlí přirozeného chaosu. Podlahy jeho bytu jsou poseté závějemi drobků a nad úrodou plísně ve dřezu by zaplesal i Alexander Fleming. Ale uklízet? Co vás to napadá, život je příliš krátký, než aby se uklízelo. Platit včas účty? Nebo aspoň vyvětrat? Ne, dokud nedohrál svou partii pokeru. Felix Unger (Jack Lemmon) naopak věří, že kontrolu nad svým životem je možné udržet jen tehdy, když je vše kolem čisté, srovnané podle velikosti a pod každou orosenou skleničkou je tácek. V opačném případě se svět zhroutí a na stole se utvoří vlhké kroužky. "A my žádné kroužky nechceme," přinutil by vás říkat. Ano, Felix je nesnesitelný člověk. Není divu, že ho manželka vyhodila z domu. A teď si představte, co se stane, když tito dva pánové žijí v jednom bytě. Příběh dvou sportovních novinářů, kteří se liší jako den a noc, možná není nejlepším, ale bezpochyby nejslavnějším z deseti společných filmů Jacka Lemmona a Waltera Matthau. Pro oba herce bylo příznačné, že jejich komediální talent umocňoval vzájemný kontrast, a proto byl pro ně Podivný pár ideálním materiálem. Hektický Lemmon, věčně balancující na pokraji zhroucení, by nebyl ani z poloviny tak legrační, kdyby jeho hysterii neuzemňoval lakonický Matthau se svým věcným sarkasmem. Komika příběhu, který by mohl být při jiném úhlu pohledu stejně dobrým dramatem, spočívá v bezděčnosti, s jakou se soužití dvou heterosexuálních mužů zvolna přetváří v "typickou" domácnost. Pro Felixe je rodina vším, a když není žena nablízku, bezděky přejímá její roli. Vaří, uklízí, stará se o všechny praktické záležitosti, ale také Oscarovi stále něco vyčítá, napomíná ho a citově vydírá. Oscar se tak znovu ocitá v manželství, ačkoli věřil, že za touto životní etapou udělal tlustou čáru. I když jejich manželky na plátně nespatříme, z jednání hrdinů si snadno zrekonstruujeme představu, jaké jsou a proč se s muži rozešly. "Ten Oscar je takovej normální chlápek, toho zmáknu levou zadní, ale Felix, to by bylo to pravý herectví," zhodnotil Matthau text, který právě dočetl. Psal se rok 1965 a broadwayský hitmaker Neil Simon dopsal novou hru. Tehdy herci neprozradil, že nabízenou roli Oscara Madisona psal nejen pro něj, ale především podle něj. Oficiální verze zněla, že jen v nadsázce zpracoval skutečné zážitky svého bratra Dannyho, který po jistou dobu sdílel byt s divadelním agentem Royem Gerberem. Dva čerstvě rozvedení muži se tímto způsobem snažili ušetřit peníze, potřebné k placení alimentů, a časem si natolik lezli na nervy, že začali s láskou vzpomínat na své věčně nespokojené ženy. "Herectví zkusíme příště, Waltere. Teď pro mě zmákni toho Oscara," odpověděl Simon a Podivným párem nadepsal novou kapitolu hercova života. Jack Lemmon se k roli hyperaktivního neurotika dostal oklikou. Na jevišti hrál Felixe Art Carney, ale hollywoodští producenti si dovedli spočítat, kolik lidí přivedou do kin divadelní hvězdy a o kolik víc ty filmové. V roce 1966, kdy se film začal připravovat, všechno nasvědčovalo tomu, že Oscara si na plátně střihne televizní komik Jackie Gleason a Felixe Frank Sinatra, dokud se jako deus ex machina nezjevil Billy Wilder. Když se začal zajímat o režii Podivného páru, měl jasno v jedné věci - Felixe nezahraje lépe nikdo jiný než jeho kmenový herec Jack Lemmon a Walter Matthau si svou roli musí zopakovat. Když Wilder kvůli nesplněným nárokům z projektu odstoupil, obsadil oba herce do vlastní látky. Komedie Štístko byla divácky úspěšná, Walterovi dokonce vynesla Oscara a jeho fungování s Lemmonem už producenti Podivného páru nezpochybňovali. Režií nakonec pověřili nekonfliktního rutinéra Genea Sakse, který o rok dřív zfilmoval jinou hru Neila Simona Bosé nohy v parku. Právě konzervativní režie je snad jedinou slabinou snímku a můžeme se jen dohadovat, oč lepší mohla být Wilderova verze. Saksova očividná snaha udržet vše tak, jak to fungovalo v divadle (sám byl především broadwayský režisér a herec), se sice vyplácí v rovině načasování slovních i situačních gagů, ale dvouhodinový film s parametry televizní inscenace má přece jen tendenci unavovat. Občasné pokusy dostat děj mimo Oscarův byt působí málokdy osvěživě (znamenitá scéna v restauraci) a častěji nadbytečně (celý prolog s Felixovým bloumáním setmělým městem). Podivný pár je dobrým filmem zejména zásluhou Simonova scénáře (nominace na Oscara) a obou protagonistů. Na úspěch filmu navázal v roce 1970 stejnojmenný televizní seriál. Hlavní role byly znovu nabídnuty filmovým představitelům, ale herci prozíravě usoudili, že by pak léta nemuseli hrát nic jiného. Nemýlili se. Tony Randall a Jack Klugman, kteří jejich role převzali, točili sitcom až do roku 1975 a pro producenty a režiséry už zůstali Felixem a Oscarem jednou provždy. Na motivy Podivného páru vznikl v 70. letech také kreslený seriál pro děti (Oscar byl pes a Felix kocour) a Neil Simon se k látce vrátil ještě celkem třikrát. V roce 1985 napsal ženskou parafrázi The Female Odd Couple, v níž se hrdinky jmenovaly Florence a Olive. V roce 2004 představil současnější verzi původní hry Oscar And Felix: A New Look At The Odd Couple.

Zdaleka nejzajímavější je ale pokračování filmu, natočené třicet let po uvedení prvního. Správnou dvojku, road movie o společné cestě Oscara a Felixe na svatbu svých dětí, sice kritici vcelku poprávu zhodnotili jako volný sled skečů bez hlubšího ponoru originálu, ale s odstupem času se tento sequel jeví jako nejlogičtější možné završení společné práce Waltera Matthau a Jacka Lemmona.