Režiséra Václava Kadrnku, jenž zvítězil v roce 2017 v hlavní soutěži filmového festivalu v Karlových Varech se snímkem Křižáček, inspiroval pro vznik jeho nového filmu s názvem Zpráva o záchraně mrtvého hluboký a nepříjemný osobní zážitek. Jeho otec se totiž před lety ocitl po mozkové mrtvici v kómatu, ze kterého se probral až po několika dnech, přičemž si následně pamatoval to, co mu Václav se svou maminkou říkali, když jej průběžně a intenzivně navštěvovali v nemocnici. Prožité trudné chvíle nekonečného čekání a nejistoty pak Václav Kadrnka přetvořil do filmu, který vypovídá o blízkosti smrti, o tenké hranici mezi životem a smrtí, o tušení blížící se ztráty milované osoby a snaze se s ní vyrovnat a o nutnosti neztrácet naději.

Hlavní protagonisty filmu tudíž tvoří matka a dospělý syn (Zuzana Maurery a Vojtěch Dyk), kteří pravidelně docházejí za jejich manželem a otcem, jenž se nachází v po-operačním kómatu. Posedávají u jeho nemocničního lůžka a s jemnou naléhavostí se jej snaží probrat zpět k životu. Repetitivně mu opakují stále stejné věty a s jednoduchými instrukcemi mu do bezvládných rukou vkládají různé předměty, aby z něj vyloudili alespoň nějakou reakci či náznak vědomí. Sedí a čekají a sedí a čekají. Tato situace, opakující se po několik dnů, je prokládána zejména jejich bloumáním po dlouhých nemocničních chodbách, chůzí po schodech nebo sporadickou interakcí s doktory a dalším nemocničním personálem. Výše uvedený odstavec přitom odpovídá zhruba z 90 procent celkové náplni filmu. Zpráva o záchraně mrtvého totiž zvolený námět o smrti a odcházení záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry. Záměrně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu, v němž sice vyniknou portréty obličejů i táhlé nemocniční koridory, ale který jinak v podstatě slouží jediné vizuální metafoře, a sice když je tento formát v závěru naschvál významově narušen.

Kromě nestandardního rámování lze ocenit i umělecký záměr zprostředkovat zpřítomňováním pomalu ubíhajícího času autentický dojem, jaký si lze odnést z čekárny u doktora, a sladit asketické vzezření filmu se sterilním prostředím oprýskané nemocnice, v níž se jeho děj odehrává. Pozoruhodný je i zvýrazněný motiv mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do nějž jsou ve výsledku zahrnuty i obě nevzdávající se postavy, které též odříkávají čistě mechanicky jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik stále dokola. Cokoli dalšího je však možné ze snímku vydolovat jen velmi těžko. Film se sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou symboliku nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance.

Navzdory čerpání z osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Zpráva o záchraně mrtvého